S Terezou Španihelovou se potkáváme u ní doma, hned u dveří nás nadšeně vítá velký ohař jménem Tores. Podle něj Tereza pojmenovala jak firmu, tak i svůj profil na sociálních sítích, kde se se světem dělí o svůj příběh změny pohlaví. Tereza se živí focením a natáčením videí, ve volném čase vloguje o těžkostech i radostech svojí tranzice. S tím, aby její fotky vypadaly ještě lépe, jí pomohl i Zonky.

Text: Simona Ondráková, Foto: Radek Miča

Pojmenovat firmu podle svého psa není úplně obvyklé, kde se to jméno vzalo?

Jméno jsem si zvolila podle boha války Thora a pro pejska jsem ho upravila na Tores. S mým psem mám hodně blízký vztah, pořídila jsem si ho hned, když jsem se v 18 letech odstěhovala do vlastního bytu. Zažil se mnou všechno a je to můj nejlepší přítel na světě. Miluji ho a je se mnou tak spjatý, že spousta lidí říká Tores i mně. A tak když jsem vybírala jméno pro firmu, bylo Tores Production jasnou volbou.

Jak jste se vlastně dostala k focení?

Když mi bylo 19, koupila jsem si zrcadlovku od Nikonu a asi tak tři roky jsem si fotila pro zábavu. Po asi osmi letech pauzy jsem si koupila nový foťák a rozhodla se, že se tím budu živit.

„Natáčela jsem kdejakou akci, dělala jsem snad každou společenskou akci tady v Opavě a na tom se učila.“

Co jste dělala předtím?

Asi sedm let jsem pracovala s obráběcími stroji. Když jsem se rozhodla jít do tranzice, bylo mi jasné, že nemůžu být zaměstnaná a procházet tou změnou, to bych nedala. Tak jsem si ze dne na den koupila Canon 7D, na to se tehdy natáčelo a byl to takový průkopník v DSLR videu, k tomu jsem koupila jeden objektiv a snažila jsem se s tím nějak uživit. Natáčela jsem kdejakou akci, dělala jsem snad každou společenskou akci tady v Opavě a na tom se učila. To, co dnes sestříhám za dva dny, jsem dělala třeba měsíc. Postupně si mě ale začali lidi všímat a dávat mi čím dál víc zakázek. Potom mě potkala ta nejtěžší zkušenost, kdy se musíte naučit klienty i odmítat a nastavit si svoji cenu.

Na co jste využila půjčku od Zonky?

Potřebovala jsem si koupit nové objektivy, abych mohla víc fotit svatby. Na video mi stačí manuály, ale na focení potřebujete ostření. Díky tomu teď moje fotky vypadají lépe a bude doufejme i víc zakázek. Díky nim snad vydělám na operaci prsou. Přemýšlela jsem, že bych si pak ještě něco půjčila na hlavní operaci, která by měla být příští rok na podzim.

Jak jste se dozvěděla o Zonky?

Řekl mi o tom můj klient, který u Zonky investuje a věděla jsem o tom i z reklamy v televizi. Spousta mých známých říká, že hlavně nechce mít žádnou půjčku. Já mám jen půjčku u Zonky a vím, že do tří měsíců to budu mít splacené, jak jsem si to plánovala. Pokud mi někdo půjčí 50 tisíc za 3 tisíce na půl roku, tak je to prostě super. Líbí se mi na tom, že člověk může doplatit půjčku kdykoli a vždycky ji doplatí jenom s tím úrokem, který tam je do té doby. Žádné přeplatky, žádné vymyšlené ceny za to, že to splatíte dřív.

„Ideální je nejdřív lidi nabudit, že chystáte video, pak dát pár fotek z natáčení a rozvíjet tak příběh.“

Co točíte nebo fotíte nejraději?

Nejvíc mě baví, když za mnou přijde firma, která si ode mne nechá poradit. Když můžu pomáhat vytvářet identitu firmy, jak se bude dělat její kompletní prezentace, aby byla co nejúčinnější. Kolikrát ani netuší, že by jim video mohlo vydělat peníze. Pak jim vysvětluji, že když hned vyhodíme jen samotné promo video, nebude mít takovou účinnost, jako když se to trochu rozvede. Když sbíráte pozornost postupně, je dosah mnohem větší. Ideální je nejdřív lidi nabudit, že chystáte video, pak dát pár fotek z natáčení a rozvíjet tak příběh. Když potom vydáte finální video, lidi už jsou na to nachystaní, čekají to a chtějí to. Dělám tak kompletní konzultaci, jak se správně prezentovat na sociálních sítích.

Kde jste se tyhle věci naučila?

Vykoukala jsem to na svojí facebookové stránce Tores Gorgeous. Naučila jsem se tam, jak je důležité dávat fotky, co psát. Na každé fotce, kterou zveřejním, mám kolem 30tisíc oslovených uživatelů a neplatím za to nic. Naučila jsem se, jak je důležitý udržet pozornost lidí. U firem je to trošku jiný, protože musíte najít jejich největší plusy i mínusy a pak nějak využít těch plusů k zakrytí mínusů.

Takže byste chtěla svoje podnikání posunout tímhle směrem, dodávat lidem takový kompletní balíček internetové propagace?

Určitě, chci být ženská se vším všudy a ne se pořád jen tahat s těžkou technikou.

A co svatby, které hodně fotíte a točíte, není to pořád dokola to samé?

Není, protože každý klient chce něco trochu jiného. Někdo nemá rád posloupnost, někdo chce úplnou abstrakci. Navíc tam mám asi největší volnost, můžu to udělat jako pocitovku, podle toho jak si myslím, že se jim to bude líbit. Baví mě na tom i poznávání lidí.

„Jsem ráda za tu pestrost, že pokaždé dělám něco trochu jiného.“

Není na tomhle trhu trochu těsno? Připadá mi, že dnes “fotí” každý, kdo si koupí zrcadlovku.

Dneska to tak právě je, lidi si nakoupí techniku, udělají si 4 fotokurzy, zaplatí si na Facebooku reklamu, nasbírají lajky a potom jedou každý týden třeba dvě svatby. Nemají k tomu žádný vztah a jenom hrnou peníze. Tohle bych dělat nemohla, jsem ráda za tu pestrost, že pokaždé dělám něco trochu jiného.

Jakou jste dělala nejhezčí zakázku?

Oslovila mě pražská organizace, která se stará o děti s Downovým syndromem a nimi jsme natočili videoklip, jak tančí po celé Praze na písničku Happy. Ty děti jsou vlastně něco víc, ne něco míň, i ten chromozom mají navíc. Když vycítí, že jste dobrá, tak přijdou a obejmou vás. Naopak pak vidíte, jak se některých lidí normálně bojí a chytnou vás za ruku. Jsou strašně otevření. I jejich rodiče říkali, že i když se s tím smiřovali dlouho, tak teď je to pro ně největší dar.

Na co se teď nejvíc těšíte?

Nic moc takového nemám. Ale třeba operace prsou by mi udělala radost. Celý proces tranzice je dlouhý, tři roky se s tím perete, snažíte se nějak vypadat. Je těžké někým být, když vás tak nebere okolí. Okolí mě nebere jenom proto, že jsem tady. Ale za tři měsíce se chci stěhovat do Prahy, na to se taky těším, protože tady vyjdu před barák a hned na mě někdo pokřikuje. Chci začít úplně od začátku, budu se stěhovat jenom s postelí, technikou a zrcadlem na líčení. Člověk chce žít a ne přežívat a tady vás to okolí dusí.

„Nebylo to pro mě vůbec jednoduchý, byla jsem svalnatej fousatej kluk.“

Jaký je u nás proces změny pohlaví?

Musíte jít ke komisi, předtím rok projít real life testem a rok brát hormony. Real life test znamená, že potom, co přijdete jako muž k sexuologovi a řeknete mu, že se cítíte být ženou, musíte rok žít jako žena, ale nedají vám hormony. To pro mě nebylo vůbec jednoduchý, byla jsem svalnatej fousatej kluk. Po roce vám dají hormony. Po těhle dvou letech projdete psychologickým vyšetřením, pak jdete ke komisi a tam vám dá doktor razítko, že můžete jít na operaci. Ve svých videích na Youtube se snažím lidem říkat, že jít po dvou letech tranzice na operaci je nesmysl, je to hrozně brzo. Jsou pak lidi, kterým až po operaci dojde, že to vlastně nechtěli. Jenže to už není cesty zpět. Člověk by si měl dát alespoň čtyři roky a fakt si to uvědomit.

Nemáte strach o dostatek práce po přestěhování do Prahy?

Za těch pět let, co fotím a natáčím, se to strašně posunulo a dneska už je to hodně o jménu. Mám výhodu, že to fakt dělám dobře, mám hezký videa, takže se snad chytím. Mám tam spoustu klientů, pro které jsem už dělala. Teď nemám tolik zakázek jenom proto, že nejsem z Prahy. Dnes vás každý tlačí do lowbudgetu a když jim k tomu připočtu cestu tam a zpátky, tak je to pro mě jeden den navíc. Radši si pak vezmou někoho z Prahy.

Dá se dneska ještě věřit lidem?

Dá, těm v zrcadle. Na nikoho jiného než sami na sebe se spolehnout nemůžete. Kolikrát člověk neví ani to, co čekat sám od sebe. Já jsem měla tolik přátel a známých a všichni se vypařili jenom proto, že jsem řekla, že jsem teď Tereza. Nezbyl jediný člověk. Ale taky vím, že bez víry se žít nedá. Ať už je to víra v lepší zítřek, že jsou i dobrý lidi, že něčeho dosáhnu nebo že jednou budu žít normální život.