Fotbalový klub Duarig HK má jasno v přínosu fotbalu do života nejen mužů, ale vlastně i žen. O tom, co mohu dělat partnerky, když jejich muži běhají po hřišti, ale i o výchově malých fotbalistů v České republice mluví Patrik Veselý, člen týmu.

S Patrikem nás pojí nejen veliká vášeň ke sportu, ale hlavně Zonky. Proto jsem byla velice ráda, že si ve svém kalendáři našel čas a chuť se trochu rozpovídat o svém fotbalovém týmu, kterému díky projektu Zonky fandí lidem obstaral krásné týmové dresy.

No, úplně sám jsem je neobstaral. Když se naskytla možnost, že Zonky podpoří vybavením amatérské týmy, tak jsme tuto skvělou příležitost využili. Tímto tedy děkujeme Zonky, že máme možnost hrát náš oblíbený sport v kvalitních dresech. Pro amatérské týmy je složité obstarat celou sadu kvalitního oblečení, a tak Zonky umožňuje plnit sny i fotbalistům, kteří už nemají možnost hrát na nejvyšší úrovni v kvalitním vybavení.

Takže teď díky dresům budete běhat po hřišti jako profíci? Tak to se na vás brzy přijdu podívat, kvalitní podívanou si nenechám ujít. A to mě vede k otázce, s jakým fotbalovým týmem by si FC Duarig HK rád poměřil síly.

(smích) Určitě doraz, je to vždy skvělá podívaná. A někdy i sranda. Já osobně bych si rád zahrál proti Barceloně nebo Manchesteru United. Jsou to technické týmy, které hrají na hodně přihrávek, o což se také pokoušíme. Moc bychom si s nimi ale zřejmě nezahráli, protože rozdíl by byl obrovský. Hlavní rozdíl je v rychlosti a technické zdatnosti, takže by nám míč půjčili až o přestávce. (smích) My jsme sice dost vytrvalí a soudržní, ale nevím, nevím, zda by to stačilo. Asi mi stačí, že spolu hrajeme už deset let a stále se rádi o víkendu společně sejdeme na hřišti. Taky se mi líbí, že se nikdy nehádáme, i když ten druhý něco zkazí nebo nepřihraje. Vše si vždy vyříkáme po zápase u piva a to je ten recept, proč nám to funguje společně už dlouhou dobu. Nejsme tým individualistů, ale jeden tým. Občas mě trochu štve nedochvilnost nebo docházka kluků na zápasy, nicméně věřím, že každý dělá maximum.

Ten recept na šťastný tým se mi moc líbí. Ale stejně mě zajímá, jak vypadají třeba chvíle před zápasem nebo po něm, kdy jste v šatně. Máte, stejně jako třeba bývalý gólman anglické reprezentace David James, ojedinělé rituály, bez kterých to jednoduše nejde? Pokud neznáš jeho specialitky, tak David třeba zásadně před výkopem s nikým neprohodil ani slovo, nebo než vstoupil na WC, plivl na zeď.

Tak to máme stejné. (smích) Každý má nějaký svůj rituál, který třeba neříká nahlas, jako vkročení na hřiště pravou nohou, stále stejné triko pod dresem, oblíbené cviky při rozcvičce apod. Rituál, o kterém vím, je v podobě rozcvičky před zápasem, kde mám několik speciálních cviků, které nikdy nevynechám, taky máme jeden společný pozápasový rituál, kdy jdeme společně do hospůdky, ať dopadne výsledek jakkoliv. Ale samozřejmě se chvíle po zápase liší podle výsledku a předvedené hry. Pokud se vyhraje a podaří se třeba otočit nepříznivý stav, tak je po zápase velká euforie a zakřičíme si i pokřik. Pokud se ale prohraje nebo je hra špatná, tak je většinou v kabině hrobové ticho a dojde i na vyříkávání chyb.

Teď tak trochu z jiného soudku. Vraťme se do dětství. Já si třeba moc dobře pamatuji, že bylo běžné, že se přišlo ze školy a běželo se hned ven na hřiště s kamarády. Kluci si „čutali“ už od raného dětství. Tento pohled je teď vzácný…

To máš pravdu. Hlavně ve městě kluky s míčem moc nevidíš. Pro nás byl fotbal jasná volba. Každý kluk v našem věku kopal do balonu, ať už v rámci školy, nebo odpoledne za barákem, a taky jsme to viděli u svých tatínků. Pocházíme z fotbalových rodin. Fotbal je týmový sport, který dítě připraví v mnoha ohledech do života. Dítě se naučí fér jednání, pravidlům a nějaké týmové hierarchii. Navykne si určitému řádu, směřuje svoji energii správným směrem a nemá čas na nežádoucí jevy dospívání, jako jsou drogy, alkohol apod. Rozvíjí také pohybovou motoriku, fotbal je nesporně zdraví prospěšný (pokud se vyhne zranění v pozdějším věku). Je to také sport, který není náročný na finance a podmínky ke hraní, takže je poměrně jednoduché začít.

Určitě je asi jednodušší začít s fotbalem než s hokejem. Ale Češi jsou přesto i národem hokejovým, ne?

Přijde mi, že u českých žen převažuje jednoznačně obliba v hokeji, který se jim zdá neprávem mužnější a tvrdší. Naše partnerky jsou tedy tolerantní a v našem koníčku nás podporují. Vědí, že je to i pro jejich dobro, pokud se vyblázníme na hřišti s kamarády, a navíc mají i chvilku pro sebe. Horší je, když se utkání protáhne a v hospodě rozebíráme utkání déle, než bychom měli. (smích) To partnerky nadšené nejsou, ale jednou za čas mají pochopení. Často nás chodí podporovat i na hřiště, s dětmi, psy apod. No ale to jsem trochu odbočil. Zpět k hokeji a fotbalu. U českých mužů je to tak půl na půl, co se týká fandění, a co se týká aktivního provozování, tak hráčská fotbalová základna je určitě větší než hokejová.

Fotbal je týmový sport, který dítě připraví v mnoha ohledech do života. Dítě se naučí fér jednání, pravidlům a nějaké týmové hierarchii.

Co si máme my ženy představit pod pojmem „jít na fotbal“?

(smích) No přesně to, co to znamená. Jít na fotbal pro mě neznamená pouze běhat po hřišti 90 minut, ale důležitá je celá kultura kolem tohoto sportu. I to setkávání s kamarády, radost ze hry, udělat něco pro zdraví a po zápase se sejít na pivu a rozebrat naše utkání. Znamená to také sledovat fotbal v televizi. Především významnější utkání Evropské ligy či Ligy mistrů. Z české fotbalové ligy se snažím sledovat pražská S a Plzeň. Tyto týmy jsou většinou zárukou dobré podívané. Nicméně času sledovat fotbal v TV je čím dál méně a radši se jdu podívat na fotbal na živo, i třeba na nižší soutěž. Z televizních utkání těch nejlepších týmu jsem se snažil odkoukat různé kličky a taktické věci, když jsem byl v dorosteneckém věku. Na tréninku jsme tyto finty zkoušeli i praktikovat, nyní už to raději nezkouším.