8. března 2017

Úspěšní lidé nejsou vystresovaní králíci. Jak toho zvládnout co nejvíc? Nespěchejte

Profilový obrázek

Promiň, nemám čas. To je asi jedna z nejčastějších vět, které říkáme a slýcháme. Stihnout toho víc, být efektivní, zvládat sport, kulturu, rodinu, přátele. Kde na to všechno ale brát čas? Z návodů, jak si zorganizovat efektivně čas, se stal slušný byznys. Na Googlu vyběhne pod heslem „time management“ na sto milionů odkazů. Kdo se stane pánem svého času, ten může snáze rozjet své vlastní podnikaní a pomoci mu v tom může i Zonky. 

Text: Marie Barvínková, Foto: Profimedia

Tahle dvě slova „time management“, kterými se zběsile ohánějí koučové, manažeři nebo freelanceři, vystihují spolu se zvyšováním produktivity náš postpostmoderní přístup k práci, studiu i trávení volného času. Vede ale právě tudy správná cesta?

Většina lidí dnes touží stihnout toho co nejvíc v co nejkratší době, nepromeškat jedinou vteřinu. Jsme nervózní, když máme před sebou „nevyužitý“ časový úsek nebo když si na konci dne neodškrtneme všechny položky na našem seznamu úkolů. 

Cílem je vysoká efektivita, revírem aplikace Evernote, sdílené excelové tabulky a hustě popsaný diář. Jenže čím dál víc lidí upozorňuje, že time management není samospásný.

Posedlost co nejvýhodnější organizací času může člověku dokonce zničit život, argumentuje Oliver Burkeman z britského Guardianu.

Podepírá to příběhem jednoho zdánlivě geniálního nápadu – systému Inbox Zero, se kterým před deseti lety přišel americký blogger Merlin Mann. Když ho v létě roku 2007 přednesl zaměstnancům Googlu, mnozí se ptali, jak to, že na něco tak jednoduchého, a přitom převratného nepřišli sami.

Mann totiž vymyslel návod, jak se vymanit ze „špatných“ návyků, které provázejí používání e-mailové schránky. Už žádná prokrastinace, žádné stovky nebo tisíce nepřečtených nebo nevyřízených zpráv. Doručená pošta bude hlásit uklidňující nulu.

Lidé chtějí stihnout co nejvíce povinností v co nejkratším čase.

Návod, jak toho dosáhnout, je vcelku prostý: pokaždé, když otevřete schránku, projděte zprávu po zprávě a rozhodněte, co od vás vyžaduje: odpověď, zápis do to-do-listu, nebo nic? Zařiďte se podle toho a vyřízenou zprávu smažte. Stejně postupujte, dokud nebudete na nule, radil Mann.

„Chtěl jsem jen říct, že jsem v mailování příšerný, ale tohle mi pomáhá zvládat ho trochu líp. S tím, že někomu se to třeba bude hodit,“ uvedl později. Ve skutečnosti rozpoutal skutečnou mánii. O Inbox Zero se psaly články a knihy, vznikaly aplikace a virální blogové příspěvky. Prázdnou schránkou se chtěl pochlubit každý.

Tři hodiny práce denně? Asi ne

Byl to malý, ale významný příspěvek k hnutí za větší produktivitu. Dnes se může zdát, že jde o téma až posledních pár let, ve skutečnosti ale existuje už docela dlouho. Velký nárůst zažilo hned několikrát.

Už i na odpočinek si dáváme kvóty.

Třeba kolem roku 1973, kdy poradce firmy IBM a velký vzor mladého Billa Clintona Alan Lakein vydal knihu s výmluvným názvem Jak získat kontrolu nad svým časem i životem. Nebo koncem osmdesátých let, kdy byznysu začali vládnout yuppies a v módě byla literatura, která kombinovala návody pro manažery s new age nebo křesťanskou spiritualitou. Takovým příkladem může být bestseller mormonského experta na produktivitu Stephena Coveyho Sedm návyků skutečně efektivních lidí.

Návody, jak být efektivnější a produktivnější, pak takřka explodovaly v posledních pár letech. Nejde jen o desítky milionů odkazů, které k tomuto tématu najde Google. Pod heslem „produktivita“ existují i stovky mobilních aplikací, které slibují pomoc se vším možným.

Jedna aplikace například umí simulovat šum kavárny, který si pak můžete pustit doma při práci, a tak prý zvýšit své soustředění. Jiná zas umí člověka donutit k tomu, aby psal rychle. Pokud není dost rychlý, aplikace sama smaže celý už napsaný text.

Pak tu jsou desítky mobilních verzí systému Pomodoro, který v osmdesátých letech vymyslel Ital Francesco Cirillo. Pomodoro funguje na podobném principu jako klasická kuchyňská minutka ve tvaru rajčete (ano, odsud jméno Pomodoro) a odměřuje čas, který si nastavíte pro práci i přestávky.

Kvóty na volný čas

Je to tak, už i na odpočinek si dáváme s oblibou kvóty. Není to přitom tak dávno, kdy si lidé mysleli, že postmoderní společnost bude mít tolik volného času, že ani nebude vědět, co s ním. K tomu měla logicky vést automatizace práce a s tím zase spojený růst produktivity. Britský ekonom John Maynard Keynes v roce 1930 předpověděl, že na začátku 21. století nikdo nebude pracovat více než patnáct hodin týdně a lidstvo bude trápit jediná věc: co si počít se vším tím volnem.

„Ve skutečnosti ale stále nacházíme nové věci, které bychom mohli potřebovat. V závislosti na tom, kde si stojíte na ekonomickém žebříčku, je pak pro vás buď skutečně nemožné, nebo se vám zdá nemožné omezit práci a výdělek výměnou za více času.“

Z moderního kapitalismu se ale vyklubalo něco jiného, než si Keynes představoval. „Předpokládal, že ve chvíli, kdy se naplní naše základní potřeby a k tomu si budeme schopní dopřát něco navíc, přirozeně snížíme pracovní dobu na nutné minimum,“ píše Oliver Burkeman.

Naopak, chceme stále víc. Více peněz, věcí, úspěchů i takzvaně produktivně využitých hodin. Mít obraceč času jako Hermiona z knížek o Harrym Potterovi, mnozí by asi vůbec pracovat nepřestali. Prostě by své dny nafukovali donekonečna.

Možná je život moc krátký

Rostoucím (a sympatickým) „soupeřem“ hnutí za produktivitu je celosvětové hnutí za lenost. Jeho neoficiálním manifestem je bestseller Chvála pomalosti od kanadského novináře Carla Honorého. Není zdaleka sám, kdo prosazuje nicnedělání.

Chceme stále víc. Více peněz, úspěchů i produktivně využitých hodin.

„Mrhání časem je výhrada prostopášné mládeže, pro kterou jsou roky totéž, co dolary pro miliardáře. Ve středním věku už nás takový přístup akorát znervózňuje, ani ne tak z hlediska nějaké puritánské viny, ale kvůli naléhavějšímu strachu, že nám čas utíká mezi prsty, kvůli deadlinu, který nám dávají vlastní buňky,“ píše Tim Kreider. Tento autor knihy We Learn Nothing se sám otevřeně označuje za lenocha a obhajuje životní styl, ve kterém je dostatek prostoru nejen na práci, vzdělávání nebo to, čemu říkáme „aktivně trávený volný čas“, ale taky na skutečné nicnedělání.

„Život je moc krátký na to, abychom byli zaneprázdnění,“ tvrdí Kreider. Chválou jeho upřímného, místy trpkého, ale ve výsledku optimisticky laděného manifestu nešetří ani Tim Ferriss – známý spisovatel, podnikatel, investor, poradce, guru produktivity a autor hyperúspěšné knihy Čtyřhodinový pracovní týden.

Nicnedělání začíná být pomalu v kurzu. Zatím přinejmenším v debatách na seminářích o tom, jak zvýšit svou produktivitu.

Pamatujete na Merlina Manna a jeho prázdnou schránku ze začátku tohoto článku? Jeho úspěšný projekt mu ve své době docela slušně vydělával a na obzoru byla kniha, na níž údajně dlouho pracoval. V termínu, kdy měla vyjít, se ale nic nestalo a jeho fanoušci začali zjišťovat, kde je slíbená kniha. Úplné odpovědi se dočkali až o dva roky později, když Mann v rozsáhlém online příspěvku vysvětlil, že o produktivitě se od něj už nedočtou ani slovo. Psát bude, ale jinak, upřímněji.

Za tu dobu si toho prý hodně uvědomil. Ironii toho, že netrávil čas se svou tříletou dcerou, protože musel „psát sr*čky, aby udělal radost editorům“. Realitu toho, že psal o tom, jak lépe využít čas, který máme přidělený, ale sám v tom naprosto selhával.

„Vykašlal jsem se na svoje priority, abych mohl psát o prioritách. Neúmyslně jsem ignoroval svou vlastní radu: nikdy nedovolit, aby nám namáhavá práce pokazila to hezké v životě.“

Později – téměř prorocky – ještě dodal: „Když využíváte nástroje efektivity k tomu, abyste do jednoho dne nacpali víc a víc aktivit, jak potom poznáte, že to funguje?“

Už dlouho si přejete, že budete pány svého času a začnete sami podnikat? Chybí vám ale potřebný kapitál pro rozjezd? Podívejte se na Zonky.cz, jak lidé pomáhají lidem s jejich projekty.

 

Sdílet článek