Martin nemá o práci nouzi, spíš naopak. Pracuje v oblasti IT a běžně má práce tolik, že už se dostal na hranu vyhoření. Před časem přišel na to, jak z toho ven. Už nějakou dobu totiž má sen: napsat vlastní knihu. Aby si ho mohl splnit, rozhodl se pro půjčku na Zonky. Díky ní si vzal na pár měsíců pauzu z práce a dal se do psaní. Proč? A jak se rodí dlouho vysněná kniha? O tom mluví v našem rozhovoru. Protože se s Martinem už nějakou dobu známe, v rozhovoru si tykáme.

Text: Pavla Francová, Foto: Jitka Halířová

Jak dlouho jsi si už myslel na vlastní knížku? O čem má vlastně být?
Napsat knížku mě napadlo už před mnoha lety. Tehdy se rozjížděly webové technologie, a já chtěl napsat takový sumář novinek, které vznikaly. Jenže než prošla procesem, tak zastarala. Tak už to u webu chodí. Pak jsem se věnoval jiným věcem, a náhoda, možná osud, mě postrčila směrem k mému dávnému koníčku, mikroelektronice.

To je tvůj dávný koníček?
Jasně! Dětství jsem prožíval v 80. letech tak, že jsem u babičky na zahradě o prázdninách ležel ponořený do časopisů Amatérské Radio a Věda a technika mládeži, listoval jsem katalogem Tesly a moc jsem si přál mít vlastní počítač.

Tehdy nešlo jít do prodejny elektro a říct „Prodejte mi prosím počítač, támhleten červený by se mi líbil“. Počítače totiž v prodeji nebyly. Vůbec. A kdyby byly, vyšly by třeba na deset měsíčních platů.

Lidé to řešili různě, někteří domácím kutilstvím. Kdo měl to štěstí a nějaký počítač si postavil, tak se tím obvykle i pochlubil právě na stránkách Amatérského Radia.

A ty jsi o takovém počítači taky snil?
Přesně. Obkresloval jsem si konstrukce do sešitů a po večerech přemýšlel nad tím, jak to vlastně celé funguje, vymýšlel jsem vlastní konstrukce, psal programy pro nikdy nepostavené počítače a nad ceníkem jsem bádal, kolikrát budu muset na brigádu, abych si mohl koupit ty součástky. Moje snění nakonec uťali rodiče a sehnali mi skutečný počítač. Sny z dětství ale člověk nezapomíná. Dneska si vlastní počítač můžete navrhnout a postavit a nebude vás to stát víc, než kolik dáte za, řekněme, tři lepší večeře.

Ovšem je tu jiná věc. Skoro všichni dělají právě s těmi počítači a na elektroniku, na principy toho, jak to funguje a jak to navrhnout, se docela kašle. Knížky o elektronice moc nevycházejí, a pokud ano, jsou všelijaké.

Co bylo hlavním impulsem, že jsi se rozhodl knížku napsat?
S kolegou Štěpánem Bechynským jsme začali učit práci s Arduinem. To je takový výukový nástroj, destička s mikroprocesorem, co sama o sobě moc neumí, ale lze k ní připojit ledasco, pak to naprogramovat a najednou máte cokoli, od teploměru, co posílá data do vašeho mobilu, přes hlídání vody ve studni a auta v garáži až po řídicí jednotku pro 3D tiskárnu.

Navíc je doba nesmírné popularity Internetu věcí, a Arduino je ideální způsob, jak do tohoto světa skočit. Takže jsme měli velké množství zájemců.

Hned na začátku se ukázalo, že naši posluchači umí třeba skvěle programovat, ale představy o fungování toho hardwaru mají spíš mlhavé a samotné elektronice nerozumí vůbec. Nevědí, proč to tak funguje a jak to funguje a co se tam vůbec děje. Tak jsme si začali říkat, že by bylo fajn jim to vysvětlit.

No a od nápadu k realizaci pak vedla už jen krátká několikaletá cesta.

Jak to funguje? Vzal sis volno v práci a děláš na knížce – jde udržet disciplínu a skutečně psát? Odpovídá to tomu, jak sis to představoval?
Jsem OSVČ, tak je to trošku jinak, máš volno kdykoli, ale nikdo ti za něj neplatí. U mne byl ale rozhodující moment jiný. Na začátku roku se mi objevily docela protivné zdravotní problémy, úporné bolesti svalů, kloubů, nepříjemné stavy slabosti, takže jsem na radu lékařů vypnul a zabrzdil. Dodneška nevím, z čeho to celé je, ale moc to bohužel nepolevuje. Problém je, že po půl dni u normálního psacího stolu jsem doslova kňučel bolestí, což se nedá moc sloučit s chozením do práce. A tak jsem si řekl, že potřebuju oddych, odpočinek, relaxaci.

Psaní knížky je relax?
Já moc nedokážu jen tak ležet a nic nedělat, tak mi připadlo rozumné využít ten čas k napsání knížky, kterou jsem předtím dva, možná tři roky odkládal. Co se týká disciplíny, udržet se dá. Jsem zvyklý pracovat z domova už někdy od roku 2005, tak to holt nějak zvládnout musím.

Dal jsem si takový cíl napsat deset normostran denně. Zároveň jsem si řekl, že se nebudu stresovat tím, když to někdy nepůjde. Pak je lepší si prostě odpočinout, nelámat to přes koleno, třeba jet na výlet nebo si zajít na večeři.

Vždycky jsi hodně pracoval, jak zvládáš tuhle pauzu?
Pauzu? Mám dojem, že mám práce víc než kdy jindy! Ale to je dané tím, že takhle intenzivní kreativní práce vyžaduje hodně hluboké soustředění. Píšu rychle, sloupek pro noviny na dvě normostrany mám za patnáct minut, ale na to nepotřebuju moc soustředění. Pro delší text se potřebuju koncentrovat. Bezmyšlenkovitě si listuju Facebookem, Twitterem, proklikávám odkazy, ale v hlavě mi přitom víří myšlenky pro knížku. Trvá to třeba třičtvrtě hodiny, a pak to najednou sepne a začnu psát. Píšu a píšu, třeba pět hodin non stop.

Stejnou dobu, jakou trvalo zanoření, trvá i vynoření. Když jsem z hlubokého soustředění vyrušen, dělám jen takové zmatené zvuky, protože hlava není ještě přepnutá. Špatné na tom je, že každé vyrušení, včetně takových běžných „to je jen na deset minut“ znamená, že ztratím hodinu tím, že se zase budu snažit dosáhnout soustředění.

Jak to teda děláš?
Nejlepší je vstát ráno, vyřídit poštu, a pak vypnout telefon, mail, všechny rušivé věci, a ponořit se do práce. Ponořím se, začnu psát, chvilku píšu a najednou je půl osmé večer a já mám dvacet normostran napsaných.

Naprostá tragédie jsou neodkladné schůzky, třeba v jednu odpoledne. To ráno nemá smysl nic začínat, protože pořád myslím na to, že musím na tu schůzku, a po ní už nic neudělám, protože už nemám šanci se ponořit.

Jakou roli v tvém příběhu a psaní knihy hrálo Zonky?
Jako OSVČ nemůžu spoléhat na nemocenské, dovolené a podobné luxusy sociálního státu. Takže když jsem doma, holt pálím vlastní peníze. Půjčuju si nerad, ale na druhou stranu mi přišlo lepší nechat vlastní finanční rezervy být a své tvůrčí volno pokrýt půjčkou. I proto, že vím, že po návratu do práce nebudu mít problém půjčenou částku splatit.

Kolik sis půjčil? Zvažoval jsi dlouho?
Ani ne, možná tak tři dny. Půjčil jsem si tři svoje měsíční platy, řekněme to takto.

Jak jsi se dostal k Zonky?
Úplně jednoduše. Před lety jsem pracoval v Economii, která vydává mimo jiné zpravodajský web IHNED.cz, a mojí šéfkou byla Lucie Tvarůžková. Krátce po jejím odchodu jsem odešel i já a znovu jsme se pracovně potkali na jiném projektu. Bylo to v době, kdy začínal Zonky, takže jsme se bavili i o téhle věci. Dá se říct, že jsem Zonkyho sledoval od začátků, krátce pro něj pracovali i někteří moji kamarádi, takže to bylo logické.

Jak pokračuješ v psaní knihy? Postupuješ podle nějakého plánu?
Plán je určen tím, jestli mám nebo nemám nějaké nezbytné schůzky a jiné vnější rušení. Když je schůzka, je lepší si to celé naplánovat jako volný den. Po pravdě řečeno, hlava si řekne sama.

Někdy mám třeba pětidenní „flow“, kdy píšu a píšu a i když přestanu psát, tak mám takový neurčitý zasněný pohled a u večeře říkám věci jako „Osolit? Co osolit? Ééééé… teda… co kdybych tam dal ještě nějaký pokus s ultrazvukem?“ Zkrátka vypadám jako magor, ale to je tím, že hlava prostě nepřepíná.

Zdá se ti i o psaní té knihy?
Ano! Jednou se mi zdála celá jedna kapitola. V tom snu jsem ji psal. Bylo to k ránu, kdy jsou sny živější. Po probuzení jsem si pak sednul a rovnou jsem to sepsal, protože jsem si to z toho snu pamatoval. Někdy se ale stane, že tři dny ze sebe nevyždímám kloudnou větu. Pak je dobré dělat třeba aspoň drobné korektury.

Máš už vydavatele?
Mám. Vlastně hned poprvé, když mě idea takové knihy napadla, jsem se zmínil lidem ze sdružení CZ.NIC, což je správce národní internetové domény CZ. Toto sdružení má jako jeden ze svých cílů vzdělávání, mají vlastní nakladatelství odborných i populárně-naučných knížek, a zapadlo jim to do edičních plánů.

Pro koho má být knížka určená?
Pracovně tomu říkám „základy elektroniky i pro úplné programátory“. Právě programátoři byli první, kdo mě na tuhle myšlenku přivedli. Rozumí technice, mají zhruba představu, jak to funguje „o tři úrovně výš“, ale tohle jde často mimo ně. Ale rádi by se to naučili, ovšem z nějakého důvodu se bojí, že je to moc složité, že potřebují drahé vybavení, pak si otevřou knížku, která vypadá jako vysokoškolská skripta, na prvních devadesáti stránkách se učí teorie, vzorce, zákony a pravidla, a u stránky 95, kde se konečně rozsvítí první světlo, už mají pocit, že jim praskne hlava.

Proto k tomu přistupuju z druhé strany, od toho, co znají a co si mohou vyzkoušet. Využívám toho, že jim nedělá problém představit si „binární číslo“, a tak se soustředím spíš na to, abych jim plasticky vykreslil třeba to, jaký je rozdíl mezi napětím a proudem.

Není to úplně nezbytně nutně pro programátory, ale zhruba jako cílová skupina to sedí. Obecně pak všichni, co se chtějí o elektronice dozvědět něco víc, zjistit, jak to funguje a zkusit si i něco postavit, a nenechat se přitom zahltit spoustou teorie, která v tu chvíli není nezbytně nutná.

Co se v knize bude nakonec lišit od tvého původního záměru?
Původní záměr byl, že ji vydám sám, a že každý čtenář dostane k tomu i sadu součástek, s nimiž si bude moct hrát a rovnou si zkoušet, co v knize přečte. Já se té ideje nevzdávám a rád bych měl pro zájemce takové sady připravené, ale fakt nevím, jak to dopadne.

Už máš vymyšlené jméno?
Nemám. Mám jen pracovní, ale to se určitě změní.

Jaké to je, splnit si sen a pracovat na něčem skutečně jen pro radost?

Já si plním sny vlastně každou prací a každou práci dělám pro radost, takže mohu říct spíš obecnou zkušenost: Je to moc fajn! Nedovedu si představit, že bych to dělal jinak. Že bych dělal práci, ze které bych neměl radost. Ale tahle knížka je přeci jen v něčem výjimečná.

V čem?
V tom, že se na ni lidé těší, že mi předem psali, že to bude moc fajn, až si ji přečtou. Z toho mám fakt radost, a když píšu, tak si představuju, jak se jim asi bude číst. Doufám, že je to nezklame.

Máte také nějaký sen, který byste si chtěli splnit? Zkuste jako Martin půjčku od Zonky. Lidé půjčují lidem, levněji a s klidem.