Nemusíme si nic nalhávat. Většina lidí žehlení nesnáší. Ale i tady existují výjimky. Jednu takovou představuje Vladimír Lambl, muž, který rád žehlí a který si na téhle zálibě postavil byznys. V Praze si otevřel před pěti lety první prádelnu a postupně otevírá další pobočky, brzy už bude mít čtyři. Zaměstnává 19 lidí a své podnikání rozšiřuje do dalších měst. Aby to šlo lépe, půjčil si na vybudování nové prádelny od lidí na Zonky.

Text: Nina Černá, Foto: Jitka Halířová

Jak se to stane, že člověka baví žehlení?
Doma mě to jako malého naučili, takže jsem s tím neměl problém. Navíc to mělo i vedlejší efekt: beztrestné dívání na televizi. Když si před ni postavíte prkno a začnete žehlit, nikdo vám nemůže nic říct! Navíc jsem celý život jsem pracoval v pohostinství, kde bylo nošení a žehlení košil i sak na denním pořádku. Tak to byla vlastně i nutnost.

Z nutnosti jste udělal byznys. Jak vás napadlo podnikat právě se žehličkou v ruce?
Po pětatřiceti letech v pohostinství jsem měl pocit vyhoření a řekl jsem si, že chci dělat něco jiného. To bylo před sedmi lety. Chtěl jsem vždycky podnikat, dělat vlastní věci, a tak jsem přemýšlel, do čeho bych se pustil.

A napadlo vás to žehlení?
Přesně. Málokdo ho má rád, tak jsem si řekl, že by to mohlo fungovat.

Vzal jsem si hodinky, stopnul si, jak dlouho mi trvá vyžehlit jednu košili a kolik jich vyžehlím za hodinu. Podle toho jsem udělal cenovou kalkulaci, webovky a rozhodil nabídku mezi kamarády.

Začal jsem tak při zaměstnání podnikat jako OSVČ. Před prací jsem žehlil a rozvážel oblečení, pak jsem šel do práce, po práci zase něco rozvezl, šel spát, a tak pořád dokola.

Jak dlouho jste tohle tempo vydržel?
Rok. Pak jsem si spočítal, že mě žehlení uživí a skočil jsem do toho.

Jak ten začátek vypadal?
Měl jsem s přítelkyní pronájem 2kk a chuť podnikat. Moje vstupní náklady byly sedm stovek za prkno a tisícovka za žehličku. Kolem sebe jsem měl hromady prádla. Další věci se nabalovaly až s marketingem. Třeba jsem si nechal vytisknout letáky za deset tisíc a dal je roznosit po okolí.

Fungovalo to? Kolik lidí přišlo?
No, jeden. Zafungovaly až polepy na autě. Po čase navíc už moc nešlo dál žehlit doma. Prádlo bylo všude, v obýváku i na balkoně. Přibývalo zakázek a lidi chtěli i další služby, jako žehlení triček, kalhot nebo ložního prádla. Tak jsem si řekl, že je na čase dát tomu trochu profesionální ráz.

Jak jste to udělal?
Měl jsem štěstí, že tehdy zrovna přenechával jeden pán v Modřanech pronájem prádelny včetně vybavení. Neměl jsem žádnou horentní sumu peněz, ale dalo se to zvládnout.

Dnes už máte i vlastní zaměstnance, jak se to povedlo?
Ano. Jednou u mě na prádelnu zaklepali dva starší lidé. Paní byla hluchoněmá a pán špatně slyšel. Přišli s tím, že by chtěli u mě pracovat. Dohodli jsme se a ukázalo, že to byl skvělý krok. Přivedlo mě to na nápad, že práce v prádelně je ideální pro lidi, co mají nějaký handicap. Navíc je to potřebná a užitečná práce, u které je hned vidět výsledek.

S kamarádem z Plzně jsme se tedy domluvili a otevřeli jsme tam prádelnu, kde pracují jen handicapovaní zaměstnanci.

Pak jste si půjčil od lidí na Zonky, že ano? Na co vlastně?
Před časem mě oslovil jeden developer, který staví kancelářské budovy, že je prý teď trend, aby měli zaměstnanci v takovém komplexu plnou vybavenost, včetně čistírny. Dlouho jsem se nerozmýšlel a šel jsem do toho. Ovšem vybavit holý prostor něco stojí, a tak jsem zkusil Zonky.

Proč jste si vybral zrovna Zonky?
Moje firma je sice už nějakou dobu na trhu, ale pořád je v červených číslech. Všechny vydělané peníze jsem znovu investoval do prádelny. Když ale nevykazujete zisk, banka vám nepůjčí. Proto jsem se obrátil na Zonky a požádal o půl milionu. Sepsal jsem, co a jak, dodal nějaké náležitosti a za chvíli mě vyhodnotili jako bonitního klienta.

Mou žádost pověsili na Tržiště a během dvou dnů se na mě lidé složili. Každou chvíli jsem to tam kontroloval.

V reálném čase vidíte, kdo se na vás skládá a kolik investuje korun. Celou dobu ve mně byla malá dušička, kdybych ty peníze nezískal, asi bych musel jít za nějakým lichvářem. Najednou mi ale přišla zpráva, že jsou peníze vybrané a posílají je na účet.

Splácení mám na pět let, ale kdykoliv to můžu splatit dřív mimořádnou splátkou. To by mi banka nikdy nedovolila.

Jaké jsou vaše další plány?
Určitě chci dokončit prádelnu, na kterou jsem si půjčil. V ní i v dalších prádelnách chci zaměstnávat primárně lidi po padesátce a důchodce, kteří mají často problém sehnat práci. Přitom mají životní zkušenosti, dokáží si práce vážit a většinou odvádí velmi kvalitní práci. Také chci zaměstnávat handicapované lidi, ti mají u nás přednost.

Budete otevírat i další prádelny?
Ano, s kamarádem chceme otevřít i další pobočky v příhraničních oblastech. Je tam relativně vysoká nezaměstnanost, ale současně i potenciál lidí, kteří by službu mohli využít, od Ústí až po České Budějovice.

Nebojíte se, že pak už nebudete moct kontrolovat, jak dobrou práci vaši lidi dělají?
Když podnik roste, musíte časem přijmout vedoucí, kteří tu kvalitu ohlídají.

Žehlit košile umí kde kdo, ale udělat to opravdu kvalitně, to zas až tak časté není. Vybírat lidi je extrémně těžké, což by vám asi potvrdil kdokoliv z jakéhokoliv jiného oboru. Naštěstí mám na lidi štěstí.

Mají zákazníci někdy nezvyklé požadavky?

Když jsem začínal, měl jsem klienta, postaršího právníka, který si velmi zakládal na vyžehlených košilích. Ale ať jsem se snažil sebevíc, vždy mi nějaké vrátil zpátky. Navíc trval na tom, aby měl rozměr složené košile 22×35 centimetrů.

Až později jsem se dozvěděl, že má ve své prvorepublikové vile skříň s šuplíčky tohoto rozměru a potřeboval, aby se mu tam košile přesně vešly. Díky němu jsme také začali používat různé vychytávky pro přepravu, aby se dokonale vyžehlená košile nezmačkala během cesty k zákazníkovi.

Čím se teď lišíte od prádelen a čistíren, které jsou dnes v každém obchoďáku?
Primárně jsem si to celé odžehlil. Nějakou dobu trvalo, než jsem dospěl k ideálnímu postupu, který má u klientů největší úspěch.

Prozradíte mi, jak to děláte?
Košili nakropím tak, jako to dělaly naše babičky, zabalím ji do ruličky a nechám minimálně hodinu provlhnout, nebo raději přes noc. Vlákno se krásně povolí a provlhne, což napařovací žehlička neumí. Žehlím klasickou nerezovou žehličkou a po týdnu ve skříni je košile pořád stejná. Ta práce trvá déle, ale stojí za to.

Tomu asi odpovídají i ceny, ne?
A víte, že ne? Kdybych byl oproti konkurenci o moc dražší, asi by šli lidé k ní. Většinu lidí zajímá ještě pořád víc cena než kvalita. Když jsme ale u těch košil, v obchodních centrech vám ji vyžehlí za 59 korun, já ji mám třeba za 39. Kromě toho jsem si vymyslel službu odvozu a dovozu prádla tam, kam zákazník potřebuje.

Žehlíte ještě?
Musím ted dělat spíš byznys, marketing a tyhle věci. Ale pořád mě nejvíc baví rozvážet vyžehlené prádlo zákazníkům. Člověk vidí výsledek práce, voňavé prádlo a popovídá si se zákazníky. To dělám rád. Jenže všichni ti koučové a jim podobní mi říkají, nesmíš, to není tvoje práce, tvoje práce je byznys. Ale ten mě tolik nebaví, tak na to hledám lidi. Já bych si pak hezky jezdil po zákaznících a občas bych si něco přežehlil. To by se mi líbilo.

Chcete také rozšířit své podnikání, nebo rozjet nějaký nový projekt? Nebo jen potřebujete ušetřit a hledáte výhodné refinancování? Zkuste Zonky. Lidé půjčují lidem, levněji a s klidem.