Roman Pichlík šéfuje Zonkyho vývojářům, natáčí dnes už legendární CZpodcast, píše blog (nejen) o programování, trénuje na Ironmana, je tátou půlročního syna Maxe a prakticky nikdo mu neřekne jinak než Dagi. S nadsázkou říká, že se vždycky nechá najmout na nějakou práci a pak dělá něco úplně jiného. Pro Zonkyho původně pracovat ani neplánoval, jen o něm přijel natočit jeden ze svých podcastů. Nakonec ale zůstal.

Text: Jitka Esserová, Foto: Eliška Slováková

Vývojářská komunita tě zná i díky tomu, že už víc než deset let natáčíš ajťácký podcast. Už má skoro 200 dílů a jeden z nich jsi natáčel právě o Zonkym. To už jsi sem mířil pracovat?
Ne, to trvalo ještě víc než půl roku. Podcast jsme natáčeli někdy na podzim roku 2015. S Lucií (šéfkou Zonky, pozn. red.) jsme se pak bavili o tom, jak je projekt Zonky postavený, o co se snaží atd. Tou dobou jsem byl už pět let v GoodData a cítil jsem, že potřebuju změnu. Definitivně jsem se rozhodl na jaře 2016. Tehdy mě oslovil Martin Pejša z CreativeDocku, jestli bych Zonky pomohl s automatizací schvalovacího procesu. Jde o to, aby lidi, kteří u Zonky žádají o půjčku, nemuseli dělat moc věcí manuálně. Nakonec ale stejně dělám něco úplně jiného.

Jak to? Posílají tě místo toho s papírama ke skartovačce?
To naštěstí ne! Ale asi je to takové moje prokletí, že se vždycky nechám najmout na nějakou práci a ve skutečnosti pak dělám něco jiného. Kolegové už si ze mě kvůli tomu dělají srandu. V Zonky jsem měl mít na starost automatizaci backoffice procesů, ale sotva jsem začal, ukázalo se, že nestíhá homepage. Tak jsem ladil homepage. Když už to vypadalo, že se vrhnu na automatizaci, poprosil Standa Filipčík (šéf Zonkyho IT, pozn. red.) o tříměsíční dovolenou. Chvíli se hledal někdo za něj a pak to spadlo na mě.

Když jsi pro Zonky začal pracovat, bylo vývojářů šest. Teď je vás třikrát víc. Jaké to je, tak rychle nafouknout tým v tak specifické službě? Jak si vybíráte lidi?
Vždycky je v tom kus loterie, jestli nám nový člověk sedne, jak sedneme my jemu. Máme čtyřstupňové pohovory: nejdřív člověk přijde a baví se se mnou. Snažím se odhadnout, jaký je a jaký má rozhled. Když mám dobrý pocit, dostane úkol. Zonky má otevřené API, takže uchazeč má za úkol vytvořit pro Zonky nějakou aplikaci. Jde o to, abychom viděli, jak přemýšlí v kódu. Když se nám to líbí, sejde se s vývojáři. Nakonec se potká ještě s Lucií, která chce mluvit s každým, kdo by měl do Zonky nastoupit, aby viděla, jestli je to naše krevní skupina. Přeci jen je u nás dost specifické prostředí.

V čem je specifické?
Jsme startup non plus ultra, hlavně kulturou. Musíme být dost adaptabilní. Lidi v IT mají rádi svoje zaběhlé pořádky, přesné zadání vytesané do kamene.

Vždycky jsem na nervy, když se vývojáři vymlouvají, že něco nebylo v zadání. Šílím vzteky, protože tu všichni sedíme na pár metrech čtverečních, takže stačí zvednout zadek a zeptat se lidí vedle u stolu z backoffice. Nikoho tu nevodíme za ručičku a neříkáme mu, jak přesně to má dělat. Na baby sitting nejsme vybavení ani mentálně, ani rychlostí, kterou potřebujeme dělat změny.

Zní to možná drsně, ale většina lidí si to zamiluje, protože mají velkou svobodu a vidí za sebou kus práce, pod kterou jsou podepsaní.

Někdy čtu příspěvky ve FB skupině Investor na Zonky. Dost často se tam řeší, co by mělo IT udělat jinak, rychle, lépe. Koukáš na to taky? Jak nakládáte se zpětnou vazbou od uživatelů?
Jasně že to čtu taky, jejich názor mě zajímá. Z vlastní zkušenosti vím, že zvenčí vypadá spousta věcí mnohem jednodušší, než jaké ve skutečnosti jsou. Když službu využíváš jako investor, vidíš jen výsek, který tě zajímá. Zonky je ale mnohem komplexnější: onboarding, finanční toky, věci dané legislativou. Nad tím vším je schvalovací proces, který je dost složitý a tvoří páteř firmy. Když se na něj vykašleme, zhorší se kvalita půjček a vyskočí default rate. Investory to naštve určitě víc, než když jim hned nevycentrujeme nějakou tabulku. Nechci to ale zlehčovat.

Chápu investory, že jim něco vadí, a jsme rádi, že nám to říkají. Když jde o nějaké jednodušší chyby, snažíme se je opravit hned. Ale to, co mnohdy vypadá zvenku jednoduše, může mít vliv na část systému, kterou investoři nevidí, a pak to rychle udělat nemůžeme.

Navíc naše práce není jen Zonkyho naprogramovat, ale držet ho při životě nonstop a řešit všechny provozní trable, které se objeví.

Už jsi něco takového, jako je Zonky, zažil? Myslím tím technickou stránku věci. Je systém, který budujete, unikátní, nebo je srovnatelný s jinými (finančními) službami, které na českém trhu jsou?
V IT pracuju od roku 2001 a za tu dobu člověk získá dost zkušeností, jak by se software měl nebo neměl dělat. Kdyby Zonky vznikal v bance, tak by se na půl roku někam zavřelo několik analytiků, kteří by pracovali na specifikaci. Podle té by se pak služba dva roky programovala, a když by se spustila, zjistilo by se, že ji nikdo nechce. Zonky to vzal přesně opačně.

Na trh se pustila minimální nutná verze, na které se testuje, jestli o službu lidi stojí, jak funguje, jestli byznys může růst a jak rychle. Na základě výsledků se pak dál rozvíjí. To je podle mě jediná správná cesta, aniž by se utopila hromada peněz a lidského potenciálu.

Máš nějakou zkušenost z bankovního sektoru?
Pracoval jsem jako kontraktor v jedné bance. Dost těžko se tam cokoliv prosazuje. Lidi si snaží zajistit vlastní nepostradatelnost, případně nepostradatelnost svého oddělení. Výsledkem je nulová schopnost posouvat produkt dál, což lidi akorát frustruje.

Jak to vypadá v Zonky?

Zonky je jedinečný v tom, že to není přebujelá organizace. Nenarazíš tu na byrokracii, kvartální hodnocení liniovým manažerem a podobné korporátní nesmysly. Všichni děláme na jednom produktu, který dává perfektně smysl.

Abych dal příklad naší kultury: na pondělních standupech se vývojáři často chlubí tím, co udělali o víkendu. Jsou to různá vylepšení a inovace, které nás posouvají dopředu. Nikdo je k tomu nenutí, dělají to proto, že jim ten produkt dává smysl a je „jejich“.

Všichni ti tady říkají Dagi, kde se ta přezdívka vzala?
Když jsem chodil na střední, frčela trička s nápisy různých kapel. Koupil jsem si tričko s kapelou Dog Eat Dog, ani jsem je neposlouchal, jen jsem prostě potřeboval mít tričko s nějakou kapelou.

Moji spolužáci nápis na tričku četli jako „dag ít dag“. Mohl jsem se přetrhnout, abych je to naučil číst jako „dog“, ale marně. Pro ně to bylo „kachna jí kachnu“. Na základě toho mi začali říkat Dagi.

U Zonkyho mi někteří kolegové začali přezdívku komolit na Digi. Je to každopádně milejší, než když mě ve Starbucks přejmenovali z Romana na Chromana.

Nabouráváš představu o ajťácích, že jsou to obtloustlí kluci, co jedí pizzu, pijou colu a nehnou se od počítače. Vypadáš dost vysportovaně. Co děláš?
Po práci si potřebuju vyčistit hlavu a nejlíp mi to jde při sportu. Sportuju odmala, hrál jsem hokej, fotbal. Bere to ale hodně času, tak jsme si s manželkou mysleli, že bude lepší, když se půjdu občas proběhnout, projet na kole nebo si zaplavat. Disciplíny jsem spojil do triatlonu a manželka už toho začíná pomalu litovat. Teď se snažím připravit na Czechmana, což je poloviční Ironman (triatlonový závod, který se skládá z 1900 metrů plavání, 90 km na kole a půlmaratonu, pozn. red.), a to je 10 až 14 hodin tréninku týdně. Nejsem v tom ale sám, trpím s několika kamarády v naší tréninkové skupině, kterou jsme nazvali Pot a krev.