Václav Kotrch je ročník 1943, jeho život ale moc důchodcovsky nevypadá. Každé ráno ho najdete v centru Prahy v posilovně, kde už je spolu s dalšími lidmi podobných ročníků štamgastem. Za svůj život toho stihl dost a vypadá to, že zdaleka nekončí. Zvládl sportovní kariéru, ilustroval a stále ilustruje knihy a maloval i žolíkové karty. Abychom nezapomněli: založil Rokenrolovou síň slávy. Pořádá i koncerty pro mladé a aby to při jejich rozjezdu finančně nedrhlo, půjčil si Kotrch od lidí – na Zonky.

Text: Lenka Ciznerová, Foto: Maya Duljevic

Děláte a dělal jste toho strašně moc, ale nejvíc září vaše žolíkové karty. Jak jste se k nim za komunismu vlastně dostal?
Byl to kšeft, dostal jsem za to tehdy asi 40 tisíc. V té době to možná byly veliké peníze, pro mě to ale byl běžný kšeft. Coby výtvarníci jsme to měli mezi sebou rozdělené, nikdo jsme si nelezl do zelí. Svým způsobem to pro práci výtvarníků byla dobrá doba.

Lepší než teď?
Určitě, tenkrát jsme byli velice dobře autorsky chráněni. Dneska už to tak nefunguje. Tehdy se nemohlo stát, že by člověk odvedl práci a nedostal za ni zaplaceno. Nyní je to běžná praxe. Něco uděláte, máte smlouvu, ale stačí, když dotyčný řekne, že se mu to nelíbí, a tu práci nechce.

Než jste začal malovat, byl jste veliký sportovec. Je to tak?
Ano. Dlouho jsem působil v Dukle Praha jako diskař a předtím jsem hrál fotbal. Jenže v roce 1962 jsem se zranil, a to znamenalo pro moji sportovní kariéru zkázu. Tady mi řekli, že mě nedají dohromady vůbec. Vynutil jsem si cestu do Tokia, kde mi pomohli. Když jsem se pak ale vrátil, byl vidět výpadek v trénování.

Kluci, kteří byli v době mé slávy za mnou, na tom byli najednou lépe než já. Když jsem se bavil s lékaři ve Střešovicích, říkali mi, ať se na to vykašlu, že na olympijského vítěze už to se mnou nevypadá.

Měl jsem pak na sport obrovskej vztek. Vzali mi hračku, a tak jsem se vrátil k muzice.

Počkejte, k muzice? Ne k malování?
Už za mlada jsem pomáhal kapelám na scénu, byl u jejich zrodu a pomáhal jim prosadit se. Dneska by se řeklo, že jsem byl manažer. Byl jsem u toho, když v tehdejším Československu začínal rokenrol, to bylo v roce 1958. Sportovní kariéru jsem začal dělat až pak.

Pořád mi ve vašem příběhu chybí to malování. Jak vás napadlo začít malovat?
Máme to v rodině, jsme samý výtvarník. I já jsem maloval. Když mě pak nevzali na akademii, dostal jsem se alespoň na výtvarnou školu. Dva roky jsem pak ještě strávil na vysoké, ale viděl jsem, že už to pro mě nemá další význam, tak jsem ukončil studium a začal ilustrovat.

Co bylo dál, kde všude jste pracoval?
Nikdy jsem nebyl nezaměstnaný, vždycky jsem měl volnou živnost. V občankách jsme tehdy měli uvedeno svobodné povolání. Práci jsme si sháněli jednoduše. Všechno začínalo totiž v hospodách a vinárnách, kde se o nás vědělo a kam chodili i ředitelé a další borci z podniků, taky rádi pili pivo nebo víno.

Nejlepší bylo, a vlastně pořád je, žít obyčejný život, ničeho se neúčastnit, malovat si, vydávat knížky. Obyčejnej život je bezvadnej.

Za tu dobu jste určitě potkal spoustu zajímavých lidí, že ano?
Máte pravdu. Sedával jsem s Hrabalem, Rudou Hübnerem a dalšími. Nikdo si nemohl normálně moc vyskakovat, ale v hospodě, té správné, bylo u piva dovoleno všechno.

Stihl jste se vůbec oženit? Mít děti?
Stihl, ale bylo to až po sportu a malování. Praštil jsem do toho až v roce 1973 a mám dva kluky. S dětmi jsem žil, ale po deseti letech jsem z manželství vycouval, nevyšlo to. Odjel jsem na půl roku do Ameriky, a když jsem přijel zpátky, vrátil jsem se ke svému uměleckému životu.

V 80. letech jste měl možnost žít půl roku v Americe a vrátil jste se?

Byl jsem v New Yorku půl roku na škole. Učil jsem děti kreslit, to bylo v roce 1986. Dostal jsem se tam přes svoji tehdejší přítelkyni, která pracovala v Čedoku. Měl jsem se tam tenkrát moc dobře.

Proč jste tam nezůstal?
Možná by to tak dopadlo. Ale přátelé mi tehdy ukázali, jak žili ostatní exulanti. Vzali mě za svými známými, kteří emigrovali. Byli to chlapi, kteří tam byli už léta letoucí. Většinou byli sami, jeden nebo dva byli ženatí. Seděli jsme, popíjeli, oni mi ukazovali fotky svých dětí z doby, když ještě žili v Česku, brečeli a vzpomínali. Říkali mi, že se mám, že můžu zpátky. Tehdy to bylo jiné než dnes, a tak jsem se nakonec vrátil.

Se sportem jste skončil, proilustroval se komunismem a „na stará kolena“ založil síň slávy. Jak vznikla?
Byl jsem u českého rokenrolu od začátku, síň slávy ale vznikla teprve před 10 lety.

Seděl jsem u rádia a zrovna říkali, že zemřel dědek Šindelář a že toho Šindeláře budou muset dát do síně slávy rokenrolu. Tak jsem si říkal, co to melou, vždyť tady žádná taková síň slávy není! Došel jsem na úřad, zaregistroval značku a síň slávy byla na světě. Pak jsem zavolal do toho rádia a řekl jim o tom. Takhle to celé začalo a postupně jsme do síně slávy uváděli další a další persony.

Na co jste si vlastně půjčil u Zonky?
Potřeboval jsem rezervu. Pořádám koncerty pro mladé, různé akce. Na začátku na to je vždy potřeba určitý obnos peněz najednou. Půjčil jsem si proto 20 tisíc, abych mohl zaplatit vybavení, hudebníky, pronájem, a měl tak klid na akci samotnou.

Kde jste se o Zonky dozvěděl a jaký vám dali úrok?
Reklamu jsem zahlédl někde na internetu, když jsem hledal půjčku. Ale moje odpověď kolem úroků nebude moc vzorná. Po přiklepnutí půjčky jsem prostě zadal pravidelný příkaz k úhradě splátky a dál to nesleduji.

Proč jste nešel do banky?

Líbilo se mi, že na Zonky to bylo hned, proti tomu v bance musíte něco předkládat. Ale hlavně taky proto, že jsem už důchodce, a těm se moc nepůjčuje. Tady se mi to líbilo, tak jsem to zkusil a bylo to. Naprostá spokojenost z pohledu uživatele.

Věříte lidem?
Docela jo. Hodně vytvářím týmy, tady tu partu nadšených cvičenců důchodců jsem taky pospojoval já. Znáte spolek Zlatá Praha? To je jediný spolek Prahy, který ještě funguje. Ilustroval jsem mnoho knih, potkal řadu autorů osobně, ale pořád to je asi málo na to, abych lidem věřit přestal. Zkrátka jsem měl štěstí na lidi a děkuju za to.

Potřebujete také peníze na rozjezd nějaké akce? Nemáte ale na začátek dost peněz? Zkuste rychlou a výhodnou půjčku od lidí na Zonky.