Nemá vlastní sekretářku ani řidiče. Podle časopisu Forbes je 39. nejbohatším Čechem s majetkem okolo 4,7 miliardy korun. Jiří Hlavatý spojil celý svůj profesní život se společností Juta ve Dvoře Králové. Po dokončení vysoké školy zde začal v roce 1972 pracovat jako dělník a postupně prošel takřka všemi profesemi. V lednu 1989 se stal jejím generálním ředitelem, v roce 2007 pak vlastníkem. Zároveň je i senátorem za Trutnov.

Text: Lidka Kábrtová, Foto: Archiv Jiřího Hlavatého

Začínal jste jako dělník a postupně se vypracovával. Pomáhá vám to dnes lépe pochopit vaše zaměstnance?
Je to jediný předpoklad, abych mohl dělat to, co dělám. Kdysi jsem prošel tříletou praxí ve všech dvaceti závodech, které v té době státní podnik Juta měl, to mě hodně naučilo.

Někdy mi ale je až na škodu, že stále ještě rozumím výrobě, protože pak vidím nedostatky a rezervy ve výrobních technologiích. Nedá mi to, chci je napravit a kvůli tomu hůř spím, protože nemůžu zastavit mozek, který hledá řešení.

I když jste byl ředitelem Juty, měl jste nabídky vést jiné významné firmy. Co vás přimělo zůstat v textilním průmyslu, který u nás není považován za příliš prestižní oblast?
Některé nabídky byly i velmi lákavé, ale já jsem neměl pocit, že o něco přijdu, když je nepřijmu. Jsem odjakživa patriot, chtěl jsem žít ve Dvoře Králové, práce mě strašně bavila, založil jsem rodinu, aktivně hrál tenis, měl jsem tady přátele a to všechno bylo na dosah.

Ve 14 továrnách zaměstnáváte přes dva tisíce lidí. Poskytujete jim například bezúročné půjčky, pro jejich potomky máte školku. Co vás vede k tomu, že se o své zaměstnance tak staráte?
Nechci, aby si naši lidé půjčovali peníze za nemorální úroky v bankách nebo u lichvářů za podmínek, které je často doženou až k exekucím.

O zaměstnance se musíte starat, protože právě oni rozhodují o úspěších či neúspěších firmy. Mám velkou úctu k těm, co něco umějí. A co se týká sociálního cítění se zaměstnanci, to má základy v mé dělnické praxi.

Půjčil jste si vy sám na něco?
Jsem ze staré školy, žiji tak, jak mě rodiče naučili. Pokud na něco nemám peníze, musím si je vydělat a našetřit, půjčku jsem nikdy neměl, ale také první dům jsem postavil až v šedesáti.

Co byl váš největší podnikatelský risk?
S nadsázkou mohu říct, že to byla funkce generálního ředitele.

Neměl jsem žádnou představu, jak zásadně to ovlivní zbytek mého života a taky že tím skončí mé mládí. O tu funkci jsem neusiloval, prostě na mě zbyla. Dnes už nelituji, protože jsem našel v práci to hezké, co mě naplňuje, uspokojení, a to vnímám jako velké štěstí.

Z čeho jste měl při podnikání největší strach?
Nešlo o strach, ale spíš o pocit zodpovědnosti. Když máte více než 2000 lidí, je to pořádně velká rodina, které musíte každý měsíc vyplácet mzdu. To vás už nikdy nepřestane lehce mrazit. Přitom neustále svádíme bitvy o udržení tržních podílů, takže napětí neustává. Pokud se daří, je potřeba zase hledět na to, aby člověk nezpychnul.

Jak vnímáte dnešní začínající podnikatele?
Na to nejde odpovědět obecně. Je to hodně o věku, mladý člověk jde do rizika snáz, protože nemá zkušenosti, vidí jen příležitost a vzrušující cíl.

Textilky po revoluci kvůli levnému dovozu z Východu krachovaly. Nakolik jste musel předrevoluční výrobu Juty změnit, abyste dokázal uspět? Co bylo nejtěžší?
Z výroby před revolucí v Jutě prakticky nic nezbylo, všechny výrobky jsou nové. Abychom vstali z mrtvých, museli jsme od roku 1990 do dneška investovat neuvěřitelných 8 miliard korun a stále ročně investujeme kolem 500 milionů korun. Každé rozhodování o jednotlivých investicích je těžké, protože jen těžko se odhaduje životnost výrobku a hlavně reakce konkurence. Nebezpečná je i konkurence z Východu.

Zásadním rozhodnutím pro nás bylo vstoupit některými speciálními výrobky do stavebního sektoru, tím jsme změnili celkovou filozofii společnosti. Současně jsme investovali do moderních technologií, což je pro nás i dnes hybná páka rozvoje.

Díky tomu třeba v současnosti patříme mezi progresivní světové výrobce v oblasti membrán pod střešní krytiny, které se neustále vyvíjejí.

Zažil jste nějaký krizový moment, kdy jste chtěl skončit?
Pokud by takový moment nastal, nikdy bych o něm na veřejnosti nemluvil, je to pro mě diskrétní téma. O žádné zásadní krizi, kterou bych nezvládl, ale vlastně nevím. Jsem sportovec, i když bývalý, a ti bojují do konce. Vůle, zarputilost a touha vyhrávat je pro ně typická v každém věku.

Od roku 2014 jste senátorem. V čem se nejvíc vaše představy lišily od reality?
Představy jsem žádné neměl. Protože nejsem politik, bývám občas zaskočen jiným způsobem myšlení a práce.

Podnikání je více o tvůrčí práci a v úspěšných firmách pracovníci musí táhnout za jeden provaz bez ohledu na věk, vyznání či politickou příslušnost.

Oproti tomu politika je více o řečnění. K řadě politiků mám ale respekt, je to pokaždé jen o konkrétních lidech. Politika je podle mě více o konfrontaci než o dialogu, na který jsou zvyklí podnikatelé. Politika mluví k lidem, místo aby mluvila s lidmi.

Proč jste měl ambice jít do Senátu?
Byl to přirozený vývoj událostí po mém ocenění podnikatel roku a zájmu pana Babiše o moji osobnost. Ve Dvoře Králové jsme založili hnutí ANO, protože jsme chtěli probrat veřejný život z letargie, a já začal být přirozeně vtahován do věcí veřejných.

Lidé mě začali brát jako vlivného podnikatele, nechtěl jsem je zklamat, když jsem senátní volby vyhrál. Z tolika získaných hlasů jsem měl úžasný pocit, bral jsem to jako vyznamenání.

Senát a senátoři u nás nejsou v obecné rovině vnímáni příliš pozitivně. Co se vy sám snažíte na tom změnit?
Když pominu obecnou rovinu, tak ke svojí osobě vnímám velký respekt jako k senátorovi. Možná proto, že se mi pár věcí opravdu povedlo, a to díky neúprosné práci na veřejných projektech, jako jsou opravené silnice, zachování osmiletého gymnázia, vybudování laboratoří v naší nemocnici a podobně.

Jak se vám daří skloubit práci senátora s prací v Jutě?
Pořád stejně, mám méně a méně času, více úkolů, musím vstřebat více informací, jsem zvyklý pracovat nadoraz. Jen opakuji jinými slovy, že čas je dnes můj největší nepřítel. Jen pro představu, v senátní kanceláři mě za dva a půl roku navštívilo už 210 lidí, někteří potřebují jen vyslechnout, jiní potřebují pomoc.

Jste zvyklý rozhodovat, řešit. Jak zvládáte mnohdy velmi dlouhé diskuse v Senátu?
Těžko, někdy se odcházím projít. Často se tam nemluví k věci a hlavně se neustále opakují věty, které už byly někým jiným řečeny. Je to únavné, člověk ztrácí koncentraci. Nemám problém téměř ke každému bodu jít k mikrofonu něco říci, ale krotím se s ohledem na ostatní. Některé příspěvky přitom mají hlavu a patu a jsou konstruktivní, jiné však vypadají jen jako touha řečníka vystoupit před publikem.

Kdyby to bylo jen na vás, co byste chtěl jako senátor změnit?
Rád bych nastavil cestu pro zefektivnění pléna. Pro mě je největším překvapením množství zákonů a jejich novel, které procházejí Senátem. Demokracii projevu respektuji, ale hledat cesty pro zrychlení a uvedení rozumných zákonů do života je nezbytné.

Hovořili jsme o tom, na co peníze dáváte. Můžete říct, jak je investujete, zhodnocujete? Pokud tedy pomineme vývoj firmy…

Nejlépe uložené peníze jsou pro mě ve firmě. Dokonce tlačím všechny ředitele závodů k tomu, že většinu z vydělaných peněz musí každý rok investovat zpět do závodů. Jsou z toho v šoku, ale jiná cesta, jak obstát na trzích, není.

Co je pro vás rozhodujícím kritériem při investování? Máte ho třeba někdy i jako hru?
Moje každodenní práce je starost o majetek. Čím více ho máte, tím více máte starostí a tím méně hodin spíte a čas na utrácení vám nezbude žádný. Proč si tedy přidělávat starosti, když jich ve firmě mám dost. Založením navíc nejsem žádný hráč, neriskuji. Nešel bych do žádné investice, které bych nerozuměl.

Traduje se o vás, že nemáte sekretářku ani řidiče. Je to tak?
Když potřebuji, využívám asistentky našich prodejních manažerů. Díky tomu vidím třeba jejich odbornou i jazykovou úroveň. Vím, že je to náročné, ale zvykl jsem si. Navíc jsem příkladem pro 14 ředitelů závodů, kteří také sekretářku nemají. Ohledně řidiče je odpověď prostá: bojím se, že kdybych se nechal vozit, zpohodlním a ztratím praxi a reakce řidiče. Řízení je pro mě i způsob, jak se udržovat v kondici.