30. ledna 2017

Ondřej Slačálek: Zkoušíme inovativní přístupy, abychom dostali naše pivo do povědomí.

Profilový obrázek

Před patnácti lety koupil středověkou tvrz ve středočeském Malešově a celou tu dobu ji pak dával dohromady. „Trvalo to dlouho a bylo to těžké. Ale ani na vteřinu jsem si nepomyslel, že se na to vykašlu,“ říká Ondřej Slačálek.  Už během rekonstrukce navíc za branami tvrze založil netradiční start-up, Pivovar Malešov, na který sbíral peníze i crowdfundingem. Nakonec ale pomohli hlavně investoři. „Pořád nadávám, že bych si potřeboval odpočinout, ale asi nedokážu jen tak sedět,“ směje se.

                                                                      Text: Martin Kavka, foto a video: Petr Tomaides

Jak se člověk stane majitelem tvrze?
Už jako malý jsem si dělal modely hradů z papíru. Když mi bylo sedmnáct nebo osmnáct, chtěl jsem si koupit opravdový a zrekonstruovat ho. Jenže hrady nejsou úplně praktické. Bylo by sice super mít hrad, ale ten je většinou rozlehlý a bývá z ruky.

A tvrz?
Tvrze stojí vesměs přímo ve vesnici. Jsou to stavení, která si stavěli bohatší sedláci, v případě nižších šlechticů byla navíc ještě opevněná. V Česku je kolem dvou tisícovek tvrzí, ale většinou už je ani nepoznáte. Někde se proměnily v hospodu, jinde jsou součástí většího hospodářského dvora, a to, že je to tvrz, poznáte, až když vám to někdo řekne.

Po zámku jste netoužil?
Zámek jsem nechtěl, středověká tvrz je mnohem syrovější.

Dovedu si představit, jak se kupuje dům, ale vůbec netuším, jak je to s tvrzí. Podle čeho jste vlastně vybíral?
Asi to bude znít dost podivínsky, ale když vidím v historických objektech krásnou kamennou klenbu nebo gotický portál, jsem z toho nadšený. Doslova mě to rozechvívá. Různé stavební detaily pro mě byly důležité, i když právě tady jich moc nebylo. Ale přece jen se tu našel krásně zachovalý portál, z něhož vedl padací most – ten jsme obnovili a je to nejspíš jediný padací most v Česku, který opravdu funguje.

Co ještě rozhodovalo?
Historický objekt je vždy někde usazený, velkou roli proto hraje samotná lokalita, jeho genius loci. Objel jsem asi třicítku staveb po celé republice a narážel jsem na různé problémy – tvrze byly třeba zvenku často k nepoznání, některé hezké zase za komunistů pohltilo JZD.

K čemu je vám pak krásný portál nebo klenba, když před tvrzí stojí panelák.

V Malešově je to jiné – tvrz stojí na skále, ze tří stran je obklopena vodou a přístup je sem jen z jednoho místa. Navíc tohle je největší věžová tvrz v republice a v některých starších zápisech dokonce stojí, že je to hrad.

Takže nakonec ten hrad přece jen máte…
Spíš bych se přikláněl k té tvrzi. I když lidé, kteří se tvrzemi zabývají celý život a dělí je do různých kategorií, vážně vedou diskuse, jestli to tu je velká tvrz, nebo malý hrad (smích).

Spousta historických staveb bývá v dezolátním stavu. Jak to bylo tady?
Naštěstí to nebyla úplná ruina. Ne všechno zničili komunisti – tady to udělali Šporkové, kteří původní obytnou tvrz ze 14. století o tři stovky let později přepatrovali a proměnili v sýpku. Jako sklad obilí sloužila až do roku 1985 a komunisté ji udržovali v relativně dobrém stavu. Až do roku 2002, kdy jsem ji koupil, se tu skladovaly všemožné věci. Byl tu trochu bordel. Obec se o to alespoň jakž takž starala, vyměnili tu pár tašek, a i když to protékalo, tak neshnily konstrukce. Bylo na čem stavět. Navíc jsem si říkal, že velikost je ještě přijatelná. Bylo mi 27 let a říkal jsem si, že to postupně zvládnu zrekonstruovat. Předtím mě ale ještě čekalo vyjednávání s obcí.

Přišel jste na úřad, zaklepal a nabídl sumu?
A ne jednou. Tvrz nebyla na prodej a obec mě půl roku ignorovala, než se se mnou tady vůbec začali bavit. Pak mi říkali: „To víte, to je jako byste v Praze prodávali Hradčany.“ Ten příměr kulhal, protože Hradčany občas opravíme. Nakonec se prodej táhl rok, než se to podařilo. Pak se mohlo začít pracovat. Mimochodem, když jsem vám otevíral, tak jste se míjeli ve dveřích s pánem ze stavebního úřadu, se kterým jsme tvrz definitivně zkolaudovali. Po patnácti letech.

Jak se na vás tváří lidé, když jim řeknete, že máte svůj hrad?
Lidé mají zkreslené představy, říkají: „Ty máš hrad, tak to máš spoustu peněz.“ Ono je to přitom naopak – právě proto, že mám hrad, tak je nemám. Nacpal jsem do rekonstrukce.

Koupit historický objekt vlastně není tak drahé, bylo to za rozumné peníze, protože to byla ruina. Mnohem těžší bylo vytrvat.

Rekonstrukce sežere peníze, ne že ne. Byl to permanentní finanční stres. Rodina by také jela radši na opravdovou dovolenou, a ne na „maltu“ (smích). Na druhou stranu mě rekonstrukce strašně bavila. Většinu dřevěných konstrukcí jsem dělal s přáteli, bavilo mě to všechno tvořit.

Nastala chvíle, kdy jste se na to chtěl vykašlat? Prodat to a odjet na Bali?
Ani na vteřinu. Je to moje zodpovědnost. Líbí se mi, jak přistupují ke svým panstvím šlechtici. Ví, že mají majetek ve své správě na omezenou dobu, snaží se ho zvelebovat a předávat dalším generacím. Přistupuji k tomu stejně. Nikdy to neprodám!

Potkáváte se i s jinými majiteli hradů?
Moc ne. Chvíli jsem byl v Asociaci majitelů hradů a zámků, ale tam to byl samý kníže nebo hrabě. Dívali se na nás trošku jako na exoty (smích).

Čtrnáct let jste pracoval na rekonstrukci, k tomu jste si před třemi lety přibral ještě pivovar. Vy se asi nerad nudíte, že?
Furt nadávám, že bych si chtěl orazit, ale asi bych to nevydržel. První myšlenka na pivovar mě napadla v Úštěku, kde mají hrad s pivovarem. Přišlo mi to fajn, i když jsem pivo ani moc nepil. Začal jsem zjišťovat, co je potřeba, ale když jsem si spočítal náklady, vyšla mi několikamilionová investice. Takové peníze jsem neměl a půjčovat jsem si nechtěl.

Šli jsme tehdy s kamarády jinou cestou – založili jsme vlastní značku a domluvili se s jedním pivovarem, že vezmeme jejich pivo a budeme ho přeprodávat s naší etiketou.

Přiznávali jsme původ piva a nabízeli ho v hospodách, kde ho ještě neznali. Měli jsme úspěch a dalším krokem bylo vytvoření našich receptur, podle kterých jsme pak jako létající pivovar vařili pivo ve dvou různých pivovarech. Byli jsme spíše takový pseudolétající pivovar, protože jsme ještě neměli sládka, jen jsme si jeho odbornost pronajímali.

Co bylo dál?
Lidem naše piva chutnala, křivka prodejů rostla, ale naráželi jsme na limity – některé hospody nás nechtěly, dokud nebudeme mít vlastní pivovar. Tak jsme v další fázi za pár korun přikoupili objekt v blízkosti tvrze. Znovu to byla ruina, potřebovali jsme peníze na rekonstrukci. Zkusili jsme crowdfunding na Kickstarteru, ale to nevyšlo.

Nakonec nás zachránil kamarádův nápad udělat akciovku a prodat akcie dalším kamarádům, kteří by naše pivo kupovali a propagovali dál.

Sehnali jsme 50 investorů, někteří koupili jen jednu akcii, jiní několik desítek. Díky tomu jsme se v květnu 2016 pustili do rekonstrukce. Skončila těsně před loňskými Vánocemi, následovalo schvalovací řízení a od poloviny ledna jsme konečně mohli začít vařit.

Všechna piva už vaříte tady?
Postupně sem přejdeme. Máme několik hospod, kde čepují naše piva – překvapivě hodně v Brně –, a musíme to vyladit tak, aby chutnala pořád stejně. Teď máme tři piva – ležák, IPA a weizen. Ale už máme v hlavě čtvrté, páté, šesté… Chceme kromě ležáku a IPA, které jsou nejpopulárnější, vařit i různé speciály. Máme technologii, díky níž zvládneme 3 500 hektolitrů ročně, tanky máme na 1 500 hektolitrů ročně.

Jak jste dávali dokupy vlastní recepturu?
Jsem pivní laik a opravdu se nepasuju do role odborníka na pivo. Recepturu jsme se sládkem a společníky ladili při ochutnávkách – věděli jsme, jak by mělo pivo chutnat a vypadat. A naštěstí nechutnalo jen nám, ale i dalším lidem.

Je těžké se prosadit s novou značkou?
Zkoušíme inovativní přístupy, abychom dostali naše pivo do povědomí. Přišli jsme třeba s pivním párováním. Pivo je totiž stejně jako víno vhodné k různým pokrmům a společně s jídly tvoří dokonalý celek. Proto jsme vytvořili pivní menu, sadu pivních stylů, které je možné párovat třeba i s dezerty. Jinde ve světě se to už dělá, u nás ne. S tímto konceptem chceme jít i do luxusnějších restaurací a nabízet jim to. Teď to konečně můžeme udělat, když vaříme u sebe.

Máme i další nápady – třeba pivní sklenice jsme vyrobili z použitých vinných láhví, které jsme nechali uříznout a vypískovali na ně název.

Chceme zkrátka přicházet se zajímavými nápady a dělat hezkou firmu, která baví nás i zákazníky.

Uživí vás pivovar?
Pořád mě živí jiná práce, proto pendluju mezi Malešovem a Prahou. Z pivovaru si neberu ani korunu, to bychom neutáhli. Jsme čtyři společníci a samozřejmě chceme, aby nás pivovar v budoucnu uživil. Plán je tedy pivovar dále rozšiřovat a zvyšovat obrat. Když budeme úspěšní, budu jen rád. Radši budu dělat na svém než pro někoho jiného. Líbí se mi, že vytvářím něco, co má svou hodnotu. Když se ohlédnu, zůstává za mnou produkt, kterého se můžu dotknout.

Máte také podnikatelské plány, které byste rádi zrealizovali, a váháte, kde získat peníze na prvotní investici? Zkuste si půjčit od lidí na Zonky.cz. Rychle, férově, on line a s důvěrou.

Sdílet článek