Airbnb, carsharing anebo i půjčování peněz od lidí přímo lidem. Sdílená ekonomika má dnes řadu podob a její potenciál rozhodně není vyčerpaný. Přestože se může zdát, že jde o novinku posledního desetiletí, využívají lidé tento fenomén v podstatě od nepaměti. Vrací se k němu zpravidla v dobách krize a nedostatku. Vždyť i současnou vlnu sdílení nejrůznějších aktiv odstartovala právě ekonomická krize z roku 2008.

Ještě na začátku milénia jsme si jen stěží dokázali představit, že bychom jeli na dovolenou a místo v hotelu přespali u někoho cizího doma. Anebo si na víkend jen tak půjčili něčí auto. Stačilo ale, aby se na pár let zhoršila finanční situace, a lidé začali intenzivněji přemýšlet, jak ušetřit a zároveň si také přivydělat. Sdílení majetku a služeb se tak zdálo být objevem roku. Ve skutečnosti ale lidé jen oprášili léty mnohokrát ověřený koncept.

Stavební spoření na startu

Ve sdílené ekonomice má své kořeny například stavební spoření. Historicky vznikalo na základě sdílení financí uvnitř menší komunity lidí, kteří k sobě měli důvěru.

První stavební spořitelna byla založena v britském Birminghamu roku 1775 na principu spolku.

Jeho členové poskytovali vklady do fondu a přestali, až když si všichni postavili vlastní bydlení. Cílem bylo, aby si každý ze členů spolku naspořil na běžné bydlení do deseti let. Pokud ale spořilo stejnou částku deset členů, naspořili na stejné bydlení už za jeden rok. Losem se pak řešilo, kdo z nich získá uspořené peníze první.

Po vzoru tohoto systému pak vznikaly i v dalších evropských zemích podobné „svépomocné“ spolky, a to nejen za účelem financování bydlení, ale například i podnikání. Dnes už stavební spoření podobu sdílené ekonomiky nemá.

Socialismus po židovsku

Dalším z historických příkladů sdílené ekonomiky – i když v poněkud radikálnější podobě – jsou izraelské kibucy. Byly to osady z počátku 20. století, které fungovaly na základě kolektivního vlastnictví. Tedy tak, že vše bylo v podstatě všech. Komunita své výdělky investovala zpět do rozvoje společného vlastnictví.

Čtěte také: ,,Jaké faktory ovlivňují popularitu
služeb sdílené ekonomiky v ČR?“ ⇒

,,Peer-to-peer služby nenabízejí uživatelům jen úsporu času, ale také výhodnější podmínky pro všechny zúčastněné.“

Původně jí tento „socialistický“ životní styl nejspíš umožnil úspěšně osídlit izraelské pouště. Postupně ale kibucy postihl stejný ekonomický úpadek jako centrálně plánované ekonomiky. 90. léta 20. století se tak nenesla v duchu privatizace jen v postkomunistických zemích, ale právě také v těchto izraelských osadách.

Rozmach s novými technologiemi

Sdílení ale mělo i své „lehčí formy“. Například když byl během druhé světové války nedostatek pohonných hmot i civilních aut, začaly v USA fungovat systémy placené spolujízdy nebo sdílení automobilů více rodinami. Dnes je známe jako carsharing.    

Sdílená ekonomika ale zahrnuje také například obyčejné knihovny. Vlastnit knihy bylo a pořád je relativně nákladné. Ekonomicky výhodnější je proto knihy sdílet – zaplatit si přístup k nim a vypůjčit si je. Na stejném principu pak funguje také například půjčování elektrokol nebo i sportovního vybavení.

Současný boom sdílené ekonomiky byl vedle už zmíněné krize podpořen také rozvojem nových technologií.

Díky mobilním zařízením a připojení k rychlému internetu začaly rychle vznikat online platformy, které nabízí různé možnosti využití principu sdílené ekonomiky. Problém nedostatku důvěry, který dříve řešilo sdílení v rámci úzké komunity, se dnes řeší promyšleným recenzním systémem. Potenciální uživatelé vidí recenze poskytovatele od předchozích uživatelů a platformy na sdílení také své uživatele dopředu prověřují.

Zájemci o levnější nocleh si tak jednoduše najdou nabídky sdíleného bydlení, místo drahé jízdenky veřejné dopravy nebo poplatku v taxíku si mohou zaplatit sdílenou spolujízdu, a pokud potřebují na něco půjčit peníze, nemusí už dokonce ani žádat o drahý úvěr v bance.