10. listopadu 2017

Od mobilu přes Británii k fotce a učení

Tereza Sládková

„Vše odstartoval telefon,“ prozrazuje začátky své cesty Viktor Šorma, mladý talentovaný fotograf z Jihlavy. Nejprve se zdálo, že to bude rozhovor pouze o fotce, ale nakonec se ukázalo, že tento mladý muž má v hlavě mnoho dalších skvělých nápadů a snů, a tedy o něm určitě ještě uslyšíme.

Viktore, kdy a jak jsi začal s focením?

Na střední jsem fotil čistě ze zvědavosti a nějak mě to lákalo to vyzkoušet. Před dvěma roky jsem začal fotit klasickým „dotykáčem“. Fotil jsem a chytlo mě to. Určitě k tomu přispěli i moji kamarádi, kteří se pohybovali v uměleckých kruzích. Ti mi také otevřeli dveře možností, skrze které jsem se učil a objevoval. No a pak mi jednoho dne řekli, proč nemám svoji vernisáž fotek. A už to tak nějak plynulo. Půjčil jsem si ve škole foťák a šel fotit do ulic. Poté jsem vyškrabával postavy na fotkách špendlíkem, abych je ozvláštnil.

To je nějaká zvláštní technika?

Kamarádka mi poradila, abych fotky nějak upravil, poničil, a mně hned problesklo hlavou z fotek vymazat lidi. Napřed jsem zkoušel ředidlo, pálit je, až mi někdo poradil špendlík. Tak jsem postavy vyčáral. Šlo o to vypíchnout u nich vše důležitý. Téma, o který jsem se opíral. Teď bych fotky neničil, zpětně to vnímám tak, že to tak mělo být a jen k určité sérii těch fotek. Mělo to pro mě hlubší smysl než jen umění. Fotil jsem v Jihlavě, kde je mnoho různých národností. Vyškrábáním postav jsem reagoval na fakt, že jsme všichni stejní, že mezi námi nejsou žádné rozdíly.

Vášeň k focení v sobě Viktor našel už na střední škole.

Této technice se věnuješ i nadále?

Nevěnuji. To jsem udělal jednou a teď se spíš věnuji komerčnímu focení – akcím, koncertům, sem tam nějakým portrétům. To mě baví.

Všimla jsem si, že rád fotíš lidi. Je tomu tak?

Momentálně ano, ale nevím, kde budu třeba za rok. Rozhoduju se podle toho, co je teď. Rád fotím lidi, jejich tváře, výraz. Rád je zachycuji při tom, co je baví, co jim dělá radost. Jsem ale otevřený všemu. Proto se i nijak nezařazuji, jako třeba fotograf eventů. Zkouším vše možné. Pořád je co se učit.

Absolvoval jsi nějaký fotografický kurz?

Na začátku to bylo zcela intuitivní. Zkoušel jsem. Neřídím se nějakými technickými aspekty. Jednoduše přijdu a vyfotím to tak, jak to zrovna cítím. Určitě mi ale tehdy pomohl můj spolubydlící, který mi půjčil foťák a vysvětlil základní prvky, ukázal mi i práci s bleskem. Když už jsem pak měl svůj foťák, tak jsem to prostě zkoušel. Učil jsem se sám.

Viktor rád na fotkách zachycuje emoce lidí.

„I dnes se primárně řídím svými pocity, svojí intuicí.“

Po střední škole jsem pracoval v kavárně, což byl krok vpřed za mým snem. Potom jsem se rozhodl jít na vysokou školu do Británie studovat fotku. Měl jsem tam skvělou partu lidí, báječné učitele, se kterými jsem dodnes v kontaktu a dokonce chystají výlet do Prahy, kde bych s nimi rád zorganizoval nějakou vernisáž.  Ze začátku to bylo hodně technické, učil jsem se o nových technikách, světle, práci ve studiu, práci s lidmi, jak si je nasvítit apod. Obohacovali jsme se ale i se spolužáky navzájem. Každý z nás měl vlastní styl. Po roce mi však bakalářský program přestal vyhovovat, přestalo to být tak aktivní jako na začátku.

„Život je cesta. Británie byla součástí té cesty. Byla pro mě krokem vpřed.“

Tak si se rozhodl vrátit domů?

Nijak jsem se vlastně nerozhodl. Chtěl jsem fotit a slet událostí tomu tak nahrál, že jsem byl najednou v Čechách, fotil jsem akce a už tu zůstal, protože nabídek přibývalo.

Viktor se na nějaký čas odstěhoval do Británie, kde začal studovat fotku.

Jak do tvé cesty vstupuje Zonky?

Když jsem přijel jednou z Británie na návštěvu do Čech, bylo to chvíli před mým ofiko návratem, dostal jsem nabídku fotit jednu akci pro kamarády. Nebylo tam moc světla a focení bylo obtížné, tak jsem si uvědomil, že můj foťák je zároveň mojí bariérou, kterou bych měl zdolat pro lepší fotky. A tak jsem nad tím začal přemýšlet. Hledal jsem možnosti, jak si pořídit novou techniku. Zkoušel jsem si na ni zprvu našetřit, což se, když jsem si to začal propočítávat, moc nedalo. Pak mě najednou napadlo Zonky. Říkali mi o tom kamarádi a také jsem se o Zonky kdysi zajímal, tak jsem to chtěl zkusit. Ocitl jsem se v situaci, kdy se to hodilo. Měl jsem jen brigády, žil v cizině a potřeboval to vyřešit na dálku. Půjčku jsem bral jako dobrou investici, která se mi vrátí. Navíc jsem věděl, že díky nové technice budu moci půjčku i předčasně splatit, čemuž se teď blížím.

„Moje banka mi půjčku zamítla, ani mi nesdělila důvod. Když jsem se snažil zjistit proč, řekli mi, že je to tajný.“

Naklikal jsem informace do formuláře na internetu, zajistil jsem si potřebné papíry od zaměstnavatele a najednou mi někdo volal ze Zonky. Přesně si pamatuji Terezy hlas, jak mi sděluje, že má před sebou moje papíry a neví, jak se má rozhodnout. Tak jsme si delší dobu povídali a já jí vyprávěl celý můj příběh. No a pak se najednou vše dělo. Pořídil jsem si foťák a rozjely se zakázky. Proto jsem se rozhodl vrátit do Čech, postavit se na vlastní nohy a fotit.

„V tu chvíli jsem měl tak intenzivní pocit, ani jsem nad ničím nepřemýšlel a prostě jsem do toho rovnou šel.“

Viktor také často fotí tanec, který je jeho velkou zálibou.

Do kurzu či školy bys tedy už nešel?

Nešel bych na fotku. Šel bych třeba na grafiku či marketing, abych se zas o něco obohatil. Na fotku je nejlepší prostě fotit a učit se s foťákem a ptát se fotografů kolem. Zároveň nechci, aby to vyznělo, že se nevěnuji vzdělání. Každý den si najdu minimálně hodinu, kdy si zjišťuji další novinky ze světa fotek

„Momentálně mě to baví, tak to dělám na full-time a daří se.“

Odvaha. Co to pro tebe je? Měl jsi na začátku obavy či strach?

Na začátku byly víc než strach otázky. Můj kamarád mě však naučil, že když se chci pro něco rozhodnout a v tu chvíli začnu cítit strach, tak je to ukazatel, že jdu správným směrem a strach se mě snaží jen odradit nebo naopak ukázat, že je vše, jak má být. Nevím, zda to je odvaha. Nad tím jsem takto nikdy nepřemýšlel. Obavy byly skrze zakázky. Nevěděl jsem, jaké to bude. Měl jsem ale našetřené peníze z Británie, kde jsem dělal v kavárně. Během pár měsíců se mi focení rozjelo a já obavy mít nemusel a jen jsem si tak fotil a navazoval kontakty.

Takto dokáže Viktor zachytit radost a pocity lidí.

Co nejzajímavějšího jsi fotil?

Vše, co fotím, je zajímavé. Nedá se to ani říct konkrétně. Co považuji za zajímavé, tak jsou různé životní etapy, které do sebe zapadly a někam mě dovedly. Každá akce je v něčem zajímavá. Vždy potkám nové lidi, se kterými navážu kontakty. Některé akce pro mě byly čistě návštěvní a ještě v době, kdy jsem nefotil, jsem si říkal, jak by bylo super tam fotit. V té době jsem ani nevěděl, že někdy budu fotit, ale napadlo mě to už tehdy. A teď je to tady. Plní se mi sen. Někdy stačí věřit. Mám to tak se vším. Zatím si postupně plním sen za snem a pokud pomocí svých snů mohu pomoci se snem, který má někdo jiný, tak to je věc, která mě dělá opravdu šťastným.

„Co na mě působí negativně, odmítám. Když cítím, že bych to lámal přes koleno, tak do toho nejdu.“

Sdílet článek