Stabilní práci ve středním managementu vyměnil Milan za volant taxíku. Během pár týdnů se totiž jeho život dramaticky změnil. Druhý syn se mu narodil se složitým zdravotním postižením a Milan, který chce nechat svou totožnost v tajnosti, potřeboval flexibilní práci, aby dokázal pomoct manželce s dětmi. „Pro svoje dítě uděláte, co můžete,“ říká v rozhovoru muž, který se kvůli drahé léčbě syna zadlužil. Nyní refinancuje nevýhodné půjčky za půl milionu korun se Zonky.

Text a foto: Vjerka Muhldorfová

Měli jste v průběhu těhotenství nějaké indikace, že by s vaším dítětem mohlo být něco v nepořádku?
Těhotenství mojí ženy bylo rizikové a malinko jsme tušili, že nemusí být úplně všechno v pořádku. Proto jsme šli na spoustu testů, abychom si byli jistí, že se naše dítě nenarodí poškozené. Nikdo vám sice neřekne, že dítě bude stoprocentně v pohodě, ale všechny výsledky byly v normě a my jsme tomu věřili.

Kdy jste zjistili, že se váš syn nevyvíjí adekvátně svému věku?
Ve dvou měsících synova věku jsme museli zpátky do nemocnice, protože neprospíval a špatně jedl. Tam jsme se mimo jiné dozvěděli děsivou zprávu, že náš syn pravděpodobně nebude nikdy vidět. Bylo to pro nás hodně náročné zjištění, ve kterém nás doktoři nechali asi měsíc a půl. Když jsme tehdy odcházeli domů z nemocnice, dostali jsme asi čtrnáctistránkový soubor listů synova chorobopisu. Lidově řečeno na něm nenechali nit suchou.

Jak jste na to reagovali?
Já jsem tehdy musel zůstat sedm měsíců doma s manželkou a pomáhat jí s chodem domácnosti a s dětmi. Máme totiž ještě jednoho syna, kterému byly v té době dva roky.

Zkoušeli jsme různé druhy léčby, mnohé z nich nebyly hrazené pojišťovnou, ale pro svoje dítě samozřejmě uděláte, co můžete. Takže jsem v průběhu několika měsíců utratil všechno, co jsem měl a ve finále jsem se ještě poměrně dost zadlužil. Půjčoval jsem si s nevýhodným úrokem, byl jsem totiž v situaci, kdy by mi nepůjčil někdo jiný. Neměl jsem práci a doma nemocné dítě.

Počítal jsem s tím, že to budu muset nějak sjednotit a vyřešit, ale nevěděl jsem jak. V té době jsem měl náklady přes třicet tisíc měsíčně a to bylo už dost krkolomné. Pak jsem objevil Zonky, a tak jsem to zkusil a vyšlo to. Po refinancování půjček teď splácím něco kolem poloviny toho, co jsem platil předtím.

Kolik jste si celkem napůjčoval?
Ty půjčky byly celkem tři, jedna na 130 tisíc, druhá na 50 tisíc a jedna menší byla na 20 tisíc korun. K tomu jsem připočetl dluh, který jsem měl z dřívějška, což bylo 300 tisíc, takže jsem refinancoval celkem 500 tisíc.

Kde jste vlastně Zonky objevil? Co vás přimělo zkusit právě Zonky?
Zonky jsem objevil na internetu, ze začátku mě zajímalo víc investování. Ale pak se staly tyhle věci a já jsem potřeboval spíš pomoct. Jednou jsem předtím dokonce už neúspěšně žádal. To bylo v době, kdy jsem neměl práci. Pak jsem si půjčil zmíněných 500 tisíc na refinancování. Jsem Zonky velmi vděčný.

V posledním roce jste změnil i zaměstnání, proč jste se rozhodl pracovat jako řidič taxislužby?
Předtím jsem pracoval v oboru testování elektronických součástek jako vedoucí výroby. Tam jsem měl sice lepší plat než nyní, ale byly na mě kladeny mnohem vyšší nároky a hlavně jsem musel být pořád v práci. Kvůli synovi jsem potřeboval nějakou flexibilněší práci. Tohle zaměstnání je sice také hodně časově náročné, ale je mnohem flexibilnější a nějaké peníze si také vydělám.

V jednu chvíli jsem se dokonce zkoušel vrátit do své původní práce. Domluvil jsem si podmínky předem tak, abych měl jistou vyšší flexibilitu. Jenže po týdnu jsem přišel s tím, že druhý den potřebuji volno, abych mohl do nemocnice se synem a oni mi ho nechtěli dát. Na jednu stranu je chápu, že to nešlo, ale po měsíci jsme se kvůli tomu rozloučili a já jsem šel zpátky do taxíku.

Jaké to je, jezdit taxíkem, když je člověk zvyklý na úplně jinou práci?
V mém případě to byla kýžená změna. Dokonce uvažuji i o tom, že bych v budoucnu šel ještě na chvíli jezdit po práci svým autem, až si zase najdu práci s ohraničenou pracovní dobou. Většinu života jsem strávil na takových pozicích, kde jsem byl lídrem nějakého kolektivu. Vždycky jsem lidem delegoval práci, tady je to konečně jinak, pokecám se zákazníkem a vlastně je to většinou pohoda. Ještě dřív jsem dělal jinou práci než management, pracoval jsem několik let v zahraničí a to mě taky bavilo.

Čím jste se tam živil?
Na přelomu tisíciletí jsem jel do Ameriky za kamarádem dělat byznys, ale to nějak nedopadlo. Pak jsem tam šel na nějakou party, kde jsem potkal jednoho lehce přivíněného Američana, který se bušil do prsou a povídal mi, jak je skvělý kuchař. Dělal jsem si z něj legraci a říkal mu, že Američani umí dělat možná tak burgery a dobíral jsem si ho i proto, že pořádně nevěděl, kde je Evropa. On mě pak pozval k sobě do hospody a zeptal se mě, jestli bych mu neudělal nějaký “speciál” na jeho menu.

Co jste mu uvařil?

Šel jsem do kuchyně a udělal suverénně svíčkovou. Uplácal jsem si knedlíky, sehnal jsem si i brusinky a nazval jsem to “vegetable root sauce with steak and dumplings”. Až pak jsem se dozvěděl, že ten chlapík je šéfkuchařem ve čtyřhvězdičkové restauraci a že tam měl několik kuchařů z různých zemí, se kterými spolupracoval. Hned ten samý den mi nabídl práci.

To jste uměl tak dobře vařit, že jste mu tam vystřihnul svíčkovou?
No jasně. Vaření je můj koníček. Učila mě to maminka, odmalička jsem se točil spíš kolem ní a dodnes sice umím obstojně řídit auto, ale že bych v něm vyměnil olej nebo dolil vodu do chladiče, tak to ne. Otevřu poklop vepředu, doliju vodu do ostřikovačů a tím končím. S vařením jsem na tom mnohonásobně lépe.

Přijali vás tedy na základě jednoho jídla a vy jste tam začal pracovat?
Ano, normálně jsem tam začal vařit. Asi bych tam ani nezůstal tak dlouho, ale mě ta Amerika začala bavit. Byl jsem už hodně na jihu. To je v podstatě subtropická oblast, kraťasy se nosí v létě i v zimě, takže mě tam bavilo to, že jsem šel na osm hodin do práce, a pak jsem si vzal šnorchl, brýle a ploutve a šel jsem do oceánu. Celý první rok jsem takhle chodil každý den, i když pršelo nebo nebylo zrovna ideální šnorchlovací počasí. Pořídil jsem si skútr, všude na něm jezdil a v podstatě jsem tam měl velmi lehký život. Postupně mě cestování začalo zajímat víc, až jsem nakonec projel Ameriku, kde to šlo.

To zní jako americký sen. Proč jste se vracel?
Dělal jsem sice práci, která mě bavila a měl jsem tam dobře našlápnuto. Po šesti letech jsem se ale kvůli zdravotním důvodům vrátil.

V Americe je hrozně drahé se léčit, takže jsem se jednoho dne objednal k doktorovi v Praze a jel jsem domů. Tedy jeli jsme, v té době jsem už byl se svou současnou ženou, a tak jsme se vrátili společně. Bylo to dost náročné, hlavně ze začátku.

Když tady ukážete, že něco umíte, tak vám lidi házejí klacky pod nohy. Tam vám naopak dají dolar navíc a nechají vás dělat, co umíte. Ale nestěžuji si. Koneckonců jsem se tady narodil, máme tady všechno, co potřebujeme. Když se podívám do jiných zemí, mají to tam jinak, možná mají v něčem vyšší úroveň, ale když se tady snažíte, tak tu úroveň máte stejnou jako tam. Je to na každém. Jaké si to uděláte, takové to máte.

Bez čeho se podle vás nedá v dnešní době žít?
Určitě se nedá žít bez nějakého citu, a to platí nejen v dnešní době. Kdysi jsem se spálil ve vztahu, rozpadlo se mi tu partnerství, když jsem byl delší dobu v Americe. Přišel jsem kvůli tomu o dům a téměř všechen majetek a v tu chvíli jsem si říkal, že už nikdy do žádného vztahu nepůjdu. Zkusil být bez vztahu a trochu jsem tím trpěl. Pak jsem potkal svou současnou ženu a znova jsem do toho spadl a rázem jsem byl zase jinde.

Takže si směle troufám říct, že bez lásky k druhému člověku nemá život tu správnou hodnotu.

Když se vrátíme k vašemu synovi, jak je na tom zdravotně teď?
Synovi je už rok a je asi na úrovni čtyřměsíčního dítěte. Stále špatně přijímá potravu, nedrží hlavičku, nevyvíjí se adekvátně svému věku. Nemáme stále žádnou konkrétní diagnózu, protože zřejmě žádný podobný případ nikde neexistuje. Není to jednoduché, toho kluka si nemůžete vzít ani pořádně do ruky. Samozřejmě si ho někdy pochovám, ale za asistence manželky, sám se bojím. Snažíme se mu pomáhat, jak se dá, děláme s ním různá, i alternativní cvičení a věříme, že to pomůže. Před časem jsme našli skvělou terapeutku, která s naším synem cvičí speciální metodu Feldenkrais pro miminka a i díky ní se viditelně zlepšuje a pomalu dohání své vrstevníky. Tato alternativní léčba je samozřejmě nákladná a pojišťovna ji neproplácí, takže to hradím všechno ze svého.

Na to alternativní cvičení nemůžete dostat ani nějaký příspěvek?
To už jsem vzdal. Moje práce je stále docela dost časově náročná a manželka toho má nad hlavu, takže jsme oba rádi, že jsme rádi.

Kdybychom měli řešit ještě nějaké “prosímvás, dejte nám” a vyplňovat spoustu formulářů, tak už bychom to asi nezvládali. Chvíli jsem zvažoval, že bych založil nějaký transparentní účet, nebo požádal kamarády a známé, ale zatím to dělat nechci.

Jsem už trochu odrostlejší, za pár let mi bude 50 a řešit v mém věku podobnou situaci není jednoduché, ale myslím si, že to docela zvládám. Pokud zdraví dovolí, tak to určitě se ženou zvládneme, až do nějakého kýženého výsledku. Já počítám s tím, že se to časem nějak srovná a že se i časem budu moct vrátit ke své původní profesi.

Také jste ve složité situaci a musli jste si půjčit? Neplaťte zbytečně drahé půjčky a vyzkoušejte jejich refinancování se Zonky.