6. února 2017

Zdeněk Horčička: „Mainstream se vám pořád snaží vnutit, co je normální.“

Profilový obrázek

Ajťák původem z Mladé Boleslavi zaslechl před sedmi lety „volání divočiny“ a odstěhoval se do malebné vesničky v Českém ráji. Chtěl ve svém životě víc přírody a méně konzumu. „Sdílení dat funguje podobně jako sdílená ekonomika,“ říká. A dodává, že tak, jako jsme si před pár lety nedokázali představit Cloud, dnes je třeba posunout naše vnímání vlastnictví. Jak?

Text: Simona Ondráková, Foto: Marek Novotný

Co vás živí?
Stručně řečeno rozvoj a optimalizace použití podnikových informačních systémů. Jak navrhovat procesy v daném systému tak, aby fungovaly co nejlépe. Vystudoval jsem informatiku a přístroje na ČVUT a prvních pár let jsem dělal ajťáka pro všechno v jednom výrobním závodě v Mladé Boleslavi. Po třech letech mě vzali do týmu, který stavěl nové fabriky v Evropě na východ od Prahy. Posledních 10 let dělám víceméně, co jsem řekl na začátku.

Žijete na vesnici celý život?
Tady v Českém ráji bydlíme sedmnáctým rokem, původně pocházím z Mladé Boleslavi. Život ve městě má samozřejmě svoje výhody, pracujete většinou blízko domova, cestou z práce můžete ještě zajít někam s kolegy, skoro všude dojdete pěšky. Ale zaslechl jsem volání divočiny a najednou mi to město začalo připadat takový divný na bydlení. Na vesnici sice už musíte víc plánovat, na druhou stranu jsme vlastně pořád na chalupě.

A proč jste vybral zrovna malou vesničku na kraji Českého ráje, zapíchnul jste prst do mapy, nebo to má nějaký zvláštní význam?
Úplná náhoda to nebyla, když jsem chodil na gympl, byli jsme tu na několikadenním školním výletě a spali jsme u naší třídní učitelky na seníku. Už tenkrát mi to místo učarovalo a utkvělo v hlavě. Pak když jsem hledal, kam bych z toho města utekl, přestěhoval se zrovna můj dlouholetý kamarád do vedlejší vesnice. Hledal jsem tedy něco okolo a objevil svůj současný domek. Když jsem sem potom přijel, vybavily se mi ty fotografické vzpomínky a řekl jsem si, že tady chci žít.

Fungují ještě vesnické vztahy, nebo si spíš každý hlídá svůj dvoreček?
V nějakých základních ohledech to pořád funguje, ale samozřejmě lidi už k sobě nemají tak blízko, jako to bývalo. Zažil jsem myslím ještě ty dozvuky starých časů na konci devadesátých let, kdy se lidi ještě hodně scházeli v hospodě, probírali spolu různé věci, vzájemně se zvali k sobě domů na různé akce a v každé té vesnici se pořád něco dělo. V podstatě od toho roku 2000 mi to připadá tak trochu na ústupu. Ale nespojuji si to se svým příchodem sem 🙂

Čím si myslíte, že to je?
Asi je to dobou, která vás vlastně nutí do konzumu. Dostáváte neustále téměř neomezené množství různých informací a nutí vás je konzumovat, přemýšlet, měnit svoje stravovací a společenské návyky.


Mainstream určuje normalitu bez ohledu na staleté zvyky a základní přirozené priority, které vyplývají z principu rodiny a zajištění jejího pokračování a prosperity v budoucnosti. Pořád se vám snaží vnutit, co je normální.

Teď v naší vesničce dorostla nová generace a za poslední 3 roky se narodilo 14 dětí, tak si myslím, že se ty vztahy zase navážou, jen budou fungovat jinak, než fungovaly.

Nevymírá česká vesnice? Všichni se hrnou na vysoké školy, a truhláře aby jeden pohledal.
Určitě ubývá řemeslníků, ačkoli taková běžná kancelářská práce je často hůře placená než ta řemeslná. Největší problém je podle mě neúcta k práci druhých a její špatné odměňování. Když potřebuji v domě práci od řemeslníka, tak jej za to musím adekvátně odměnit, tu jeho dovednost a nástroje, které si kvůli tomu musel pořídit. Ale nemyslím si, že by česká vesnice vymírala, staví se nové domy a vracejí se sem lidi, jejichž rodiče se tu kdysi narodili. Opravili jsme bývalou obecní školu, je v ní multifunkční sál a hospoda. Ta je otevřená každý den, což je určitě důležité. Lidi se mají kde potkat.

Zrovna vesnice mi připadá na sdílení a minimalizaci nákladů ideální, dohodnout se s pár sousedy a koupit si třeba sekačku na čtvrtiny. Sám ji přece stejně nevyužijete. Nebo si lidi nevěří?
Je to o změně vnímáni, člověk tu věc musí přestat brát jako majetek, ale jako komoditu. Lidi strašně rádi vlastní. Druhá věc je, že někdo je na věci opatrnější více a někdo méně a těžko najdete mix lidí, kteří jsou k tomu sdílenému předmětu stejně ohleduplní. Když si třeba auto „zabydlíte“ svými věcmi od ledničky s vodou po sluneční brýle, dětskou sedačku a držák na telefon, nebude se vám chtít ho s někým sdílet. Auto se musí stát snadno použitelnou i postradatelnou komoditou, pak by to jít mohlo.

Takže sdílená ekonomika mění pohled na svět?
Určitě. Další typický příklad změny myšlení třeba na korporátní úrovni je Cloud. Ještě před pěti lety jsem si nedokázal představit, že dám svoje databázové prostředí s mnohdy důvěrnými daty nějakému provozovateli. Vlastně ani nevíte, kde se nacházejí, ale zajišťuje vám připojení k nim odkudkoliv.

Změna paradigmat ve vlastnictví a kontrole nad daty přišla postupně. Začnete cloudovou poštou, pak přidáte intranet a sdílené disky. Po čase si řeknete: Proč tam vlastně nemít celý ERP systém a mít jednoduchý přístup k němu třeba z letiště nebo domova?

Do jisté míry je to taky princip sdílené ekonomiky, taky to nějak mění zavedené stereotypy.

Co vás nejvíc štve?
Asi právě náchylnost lidí nechat se pohltit konzumem, bohužel i v oblasti přijímání informací. Já sám se snažím vyhodnocovat informace, které ke mně přicházejí, pokud možno z více úhlů a udělat si z nich nějaký závěr. Každá informace musí zapadnout do kontextu situace, ze které vznikla. Někdy vás pár konkrétních věcí nutí udělat si obecný závěr, někdy potřebujete z obecného rysu odhadnout konkrétní věc důležitou pro nějaké rozhodnutí. Lidi by neměli zapomínat používat vlastní mozek. Induktivní a deduktivní způsob přemýšlení je přirozený každému, protože na něm je postavená logika. Bez logiky jste jen součást stáda, které béééká podle pastýře nebo vlka. Takhle jsem v podstatě i postupoval, když jsem objevil Zonky, nejdřív díky reklamě v televizi a potom když jsem se o ten projekt začal zajímat a řekl jsem si, proč to nezkusit.

Ty předčasné závěry jsou teď takový častý jev v internetových diskusích. Každý má potřebu se ke všemu vyjádřit, často právě i nenávistnými komentáři.
Na internetu se názor, který byste na veřejnosti ani nevyslovili, vyjadřuje velmi snadno. Máte pocit anonymity, nemusíte být za výrok odpovědní a nemáte strach, že se to vrátí k vám. Někdo tím ventiluje svoje frustrace nebo vlastní nedostatky. Překvapilo mě to i na vašem Facebooku. Dodáváte dobrý produkt, který by měl vyhovovat devadesáti procentům lidí, a stejně dostáváte dvacet procent negativních reakcí a kolikrát se opravdu těžko chápe proč. 

Učíte lidi finanční gramotnosti. Kdyby se podařilo vymyslet projekt na rozvoj logiky v hlavách lidí, hodně problémů, které způsobila nepravdivá informace nebo pomluva, by třeba ani nevzniklo.

V čem vám pomohl Zonky?
Máme u domu velkou zahradu a k tomu ještě políčko. Po osmi letech nám najednou přestal startovat náš zahradní traktůrek. Nechtěl jsem řešit opravu, takže starý jsem prodal někomu, kdo to umí repasovat, a rozhodl se koupit nový. Ačkoliv jsem měl rezervu v podílových fondech, nebyla na jejich prodej opravdu vhodná doba. Takže jsem šel do banky. Tam mi ale řekli, že jsem ve zkušební době a půjčku mi teď dát nemůžou, ať přijdu za dva měsíce. Jenže za dva měsíce už tu trávu přece neposekám.

Tak jsem jí zkusil říct: „Trávo, ty krávo, přestaň na dva měsíce růst!“ A co myslíte, neposlechla mě. Pak mě napadlo zkusit Zonky a půjčku jsem po vystavení příběhu na tržiště dostal za šest minut.

Jak trávíte volný čas?
Mám tři děti, takže co nejvíc času věnuji samozřejmě jim. Možná to bude znít jako klišé, ale kdykoli jsem energeticky vyždímaný nebo ve špatné náladě, tak dítě v náruči vám předá ohromnou energii a radost. Další mojí velkou láskou je muzika. K té mě dostal můj brácha, chtěl založit kapelu už před dvaceti lety, ale kvůli rodině jsme se k tomu dostali až v roce 2011. Tak vznikla kapela Maessorr Structorr. Předloni jsme vydali naše první album Rise at Fall, což dvojsmyslně vlastně může znamenat i „vzestup na podzim života“. Málokdo začíná po čtyřicítce s muzikou. Teď zase máme malou přestávku, manželka nedávno porodila a ta péče o dítě v prvních týdnech je náročnější.

Jak se dá zvládnout kapela vedle práce a péče o tři děti?
Těžko 🙂 Dvakrát do měsíce si pronajímáme v Praze zkušebnu a jinak fungujeme každý samostatně a pak to dáváme dohromady. Takže mám studijní materiál v empétrojkách a sluchátkový zesilovač v baskytaře, kam si přimíchávám zbytek kapely. Celkem se nám daří získat pozornost více v zahraničí, ale druhým albem, které dáváme dohromady letos, bychom chtěli zaujmout i krajany v naší kotlině. Český hudební rybník má svoje specifika. Kdo do něj zkoušel bez jakékoliv předchozí reputace nebo vlivných kamarádů v posledních deseti letech vplout, tak ví, o čem mluvím. Zatím tedy sbíráme recenze v časopisech a první střípky pozornosti spíše v zahraničí.

Bez čeho neumíte žít?
Bez lásky a bez cíle. Tou láskou nemyslím jen tu lásku s řeckým protějškem ve slově Eros, ale i Philia, Storge a Agape. Zkrátka všechny ty odstíny lásky, které mezi lidmi existují. K přátelům, k rodině, příbuzným a k lidem obecně. A pak je v životě důležitý i ten cíl. Něco vidět a jít si za tím.

Taky vás banka odmítla podpořit ve vašich plánech? Zkuste to po svém a půjčte si od lidí na Zonky.cz

 

Sdílet článek